2005 Paříž

Tak ani nevím, bylo tohle za odměnu, nebo za trest?

Šéf jednou přišel s tím, že nás (mě a kolegyni Kláru) pošle se podívat na stavební veletrh Batimat do Paříže. Přišel leták cestovky a že: zařiďte si to, jestli ovšem chcete. Co na to říct?

Vše zařízeno.

Den odjezdu.

Balím malé zavazadlo, však jedem jen na pět dnů i s cestou.

1.den

Odjíždíme do Olomouce, ze které je odjezd, je to naše nejbližší nástupní místo. Klára nechává auto u sestry. Ještě se telefonem domlouváme - upřesňujeme s řidičem autobusu, kde a kdy si nás vyzvednou. Vše bylo v době, kdy zrovna v Paříži vybuchovaly a hořely auta, a to jak v centru, tak na předměstích. Ale asi jsme si to nijak nepřipouštěly, zájezd nezrušily, jako většina ostatních, a tím se stalo, že nás celkem jelo asi jen kolem 18. Ohledně místa a pohodlí v autobuse to bylo skvělé. Postupně jsme sbírali další účastníky zájezdu. V Praze jsme nabrali paní průvodkyni, o které raději psát nebudu. Účel cesty – stavební veletrh měl jednu výhodu, tudíž, že většinou jeli muži a tak nám holkám odpadaly fronty na zastávkách na WC :o). Smějte se, ale ono to je někdy velká výhoda.

Z Olomouce jsme odjížděli po jedné odpoledne, a k večeru opouštěli naši matičku vlast, takže nás čekal noční přejezd přes Německo do Francie. Já osobně jsem toho moc nenaspala, spíš jsem se tak chvílemi „ztratila“ se sluchátky na uších.

2.den

Před osmou jsme dorazili do Paříže. Ještě předtím zastávka na ranní hygienu. První dojem z Paříže – dojeli jsme v dobu, kdy každý někam jel a spěchal, taková malá ranní zácpa, později jsme se dozvěděli a přesvědčili, že zcela typická. Autobus nás vyhodil pod Eifelovkou (pohledem našince: Ona tu opravdu stojí :o) ). Průvodkyně zavelela, že nejlepší bude začít okružní plavbou po Seině. Tak je pravdu, že nasezení jsme byli málo, tak jsme na to většinou přistoupili. Jednalo se asi o hodinovou plavbu na vyhlídkové lodi, tam a zpět k Eifelovce. Bylo to fajn, jen výklad tamní průvodkyně byl ve francouzštině a sice i angličtině, nicméně rozumět tomu nebylo. Další naše kroky vedly hromadně k Eifelovce. Klára už jí navštívila a já, jelikož výšky nemusím, jsem se tohoto vzdala se slovy, že pohled zezdola mi stačí. Tak jsme se od skupinky trhly. Ještě předtím byl dohodnut čas a místo setkání před večerním odjezdem na ubytování. Prošly jsme se pod Eifelovkou a už jsme se vrhaly do víru velkoměsta, když naše skupinka teprve přicházela, zcela ohromena výkladem paní průvodkyně.

Měly jsme mapu, Klára už v Paříži byla – nic nám nechybělo. Jen to jazykové vybavení. Klára se učila kdysi dávno německy, ale odmítala říct cokoli a já ač sice celkem vzato kovaná v angličtině, bylo mi to na dvě věci. Sice jsem se ptala anglicky, samozřejmě oni rozuměli, ale odpovídali francouzsky a to už jsem nerozuměla já. Pak už bylo jednodušší přejít na strategii, ptát se mladších lidí, kteří snad neměli nějaké předsudky. Prošly jsme část Paříže po svých, viděly život v ulicích, navštívily pár obchůdků, nakoupily pár suvenýrů, prošly kolem slavných památek, poseděly v kavárničce,….a tak to má být, vidět, poznat, nasát atmosféru, pozorovat. Na místo určení jsme dorazily včas, s úlevou, že se nám nikdo neztratil. Odjez na hotel, na předměstí, blízko letiškě Orly. Varování průvodkyně, že nemáme raději vycházet, s ohledem na nebezpečí, jsme uposlechly. Hotel typu F1, pokoj na kartu, dvě postele, vlastní hygienické zařízení, to bohatě stačilo.

3. den

Stavební veletrh Batimat. Odjez od hotelu, měli jsme jako cizinci volné vstupenky, tak se šlo na veletrh, kde byl zavelen rozchod a opět jsme se měli akorát dostavit do místa odjezdu. Veletrh – no, co říci, prošly jsme ho, ale že bychom z toho něco měly? To ani ne. Kupodivu byl veletrh rozsahem menší než třeba v Brně. Na výstavišti jsme se najedly v jedné z mnoha restaurací. Dalo se to. Drobná jazyková poznámka. Tu už obsluhující personál mluvil anglicky, tak jsme si objednaly a na pití jsem zamachromala, že chceme „sparkling water“ (perlivou vodu). Servírka asi nerozuměla, tak se zeptala: „Water wit gas or no gas?“ (doslova přeloženo - vodu s plynem, nebo bez plynu?). Domluvily jsme se, nadlábly a šly obejít další část výstaviště. Z celého areálu jsme vyšly trochu dříve, abychom se stihly trochu projít po okolí. Našly jsme normální obchod s potravinami, takže jsme něco pokoupily, mimo jiné i francouzské víno. Odjezd z výstaviště do Paříže, prohlídka Sacra ….. a tamního okolí. Rozchod, setkání u Mouline Rouge. V podvečer okružní jízda Paříží, osvětlená Eifelovka, odjezd na hotel. Dneska jsme „zákazu“ neuposlechly a vyšly ven. Večer i podstatnou část noci jsme strávily v autobusu v družném hovoru se dvěma řidiči, Frantou a Pepou. Jak se později ukázalo, bylo to osudové, neb Klára pak s Frantou navázala užší přátelství, které trvá dodnes.

4. den

Ráno snídaně, odjezd do Paříže. Do hotelu už se vracet nebudeme. Prohlídka začíná v moderní čtvrti La Defence, bohužel proší natolik, že se jí vzdáváme a zůstáváme v autobusu. Dále pokračujeme v katedrále Notra Damme. Nádhera. Pak volno, rozchod, dohodnut odjezd v osm večer, buď z místa, kde parkují autobusy, nebo od katedrály Notra Damme. Opět se couráme, nejvíc po staré Latinské čtvrti, v jedné z mnoha kavárniček si dáváme jídlo a co pak? Díváme se do mapy, a celkem vzato jsme se shodly, že dorazíme na dojezd do parkování autobusů, nezdálo se to daleko a alespoň zase něco uvidíme. Rozhodly jsme se vyzkoušet i metro. Jely jsme asi jen dvě zastávky, ale i tak to byl zážitek. Vůbec tam trefit, koupit lístek, najít správnou stranu, kde nastoupit a kde vystoupit. Dále už jsme šly pěšky, a jen se kochaly a nasávaly život v Paříži. Dodnes lituji, že jsme se nezastavily v některém obchůdku se sýry a čokoládou. Třeba příště :o). Dorazily jsme na místo, kde měly autobusy parkovat, jenže jsme přesně nevěděly, kde to parkoviště je. Obcházely jsme dokola, ptaly se místních, nakonec jsme volaly i Frantovi. Našly jsme je, hurá. Parkoviště bylo podzemní, tak asi proto nám to tak trvalo, nicméně to dobře dopadlo. Za celé tři dny jsme byly dost nachozené a byly jsme rády, že už nemusíme nikam a že už se jen povezeme. Vyjeli jsme pro ostatní. Poslední zakroužení v Pařížských ulicích. Kolem osmé večer Paříž opouštíme. Zůstane tady kus mého srdce, krásné vzpomínky. Je to taková už nostalgie, smutek, odjíždět odněkud a na druhou stranu radost, těšení se na domov. Teď už asi i vyčerpáním, se mi sem tam podařilo i usnout.

5.den

Ráno už se skoro probouzíme v naší domovině. Je to až neskutečné, že před pár hodinama jsme se procházely samotnou Paříží! Pořád jsme plné dojmů a máme si o čem povídat. Dojíždíme do Olomouce, už máme k dispozici auto a jedeme domů.