2007 Španělsko

Španělsko 29.6.-8.7.2007

Španělsko – má láska. Vnitřní láska. Vidět Barcelonu bylo mým snem již hodně dlouhou dobu, od té doby, co jsem začala vnímat architekturu a viděla jsem obrázky staveb Antonia Gaudího, nejvíce Sagradu Familii (chrám sv. rodiny).

Touha po Španělsku došla tak daleko, že jsem se na vysoké škole upsala na dva semestry španělštiny, jen tak, nepovinně, pro radost. A je opravdu rozdíl v tom, když se něco dělá, protože musí, nebo proto, že chce. To do toho dáte všechno. Španělština je krásná řeč, výbušná, energická, a přitom lahodná, měkká, dalo by se napsat spousta příměrů.

Co se mi vybaví při vyřčení „Španělsko“? Tak to bych nebyla já, kdybych neřekla na prvním místě Barcelona, Gaudí, ale pak následuje spousta jiných příměrů – slunce, teplo, moře, Madrid, korida, flamenco, kuchyně, siesta, ……

Španělé jsou milí, sympatičtí, usměvaví, snědí, temperamentní, výteční lidé.

I když, zde si nemůžu neodpustit, že jsme vlastně nejeli do Španělska, ale Katalánska, jedné z oblastí Španělska, ale Katalánci jsou hrdí na to, že jsou Katalánci. Ostatně i při příjezdu do Španělska nás vítá bilboard s nápisem, že tu nejste ve Španělsku, ale Katalánsku, aby nedošlo k omylu.

Byla jsem připravená na volné večery, pro tento případ jsem měla sbaleny 4 knížky, ovšem ani na jednu z nich nedošlo. Volba typu zájezdu – pobytově-poznávací k tomu také evokovala, protože byly v programu zařazeny i volné dny, strávené u moře. Ano, světe div se, i v moři jsem se čachtala se vzpomínkami na dětství, kdy jsme jezdívali do Jugoslávie. 

1. den 29.6.2007 – pátek

Odjezd v šest ráno z Valmezu. Brzo vstávat, odvoz zajištěn. Vypadá to na krásný den. Před sebou dlouhá cesta. Měli jsme se vidět na vlakovém nádraží s Jirkou, ovšem díky asi 3 minutám to neprošlo, tak jsme si jen zamávali. Sedím v zadu, opět, jak milé (viz.poznámky z cesty do Turecka). Naštěstí už mi to po Turecku nevadí, ba naopak, je mi to jedno. Jsem usednuta dle zasedacího pořádku, vedle blonďaté mladé dívčiny jménem Aneta. V prvním okamžiku si myslím, že patří jako dcera k párečku sedícímu před námi, pak se ale dozvídám, že je zde sama, jak příjemné zjištění. Je jí 19 a je z Ostravy. Jede si splnit svůj „španělský sen“. Tak jako já. Následuje přejezd přes ČR (opět skvělá panelová dálnice Brno – Praha) do Německa. Jedeme i přes noc, krajina ubíhá. Náš průvodce Martin nám vykládá zajímavosti, ovšem na paní učitelku co s námi jela do Turecka, na tu prostě nemá :o). Dává nám na sebe telefon, prý, kdybychom se někde zapomněli, ztratili. Tak snad ho nebudu muset použít. Mapu mám, s orientačním smyslem už je to horší, a s angličtinou uvidíme, jak se domluvíme, jestli jsou Španělé něco jako Francouzi, tak to bude horor.

2. den 30.6.2007 – sobota 

Přejezd přes Německo až do Španělska. Příjemným překvapením v Německu byla zastávka na WC, za pouhých 50 eurocentů jste dostali z automatu vstupenku, pak přes turniket na WC, ovšem ten luxus, čistota, otočné prkénko, které se samo čistilo, to byla paráda. Naproti tomu nejhorším typem tohoto zařízení byly záchůdky ve Francii, těsně před španělskými hranicemi, a sice turecké WC, které by tu snad nikdo nečekal. Já tedy ne. Ještě, že pak přišel krásný zážitek v podobě přejezdu Pyrenejí, zelených hor, které se dotýkají nebes, stoupání vzhůru, šplhání se po točitých cestách, přejezd hranic a šupky zase z kopce dolů, na pobřeží Costa Brava do přímořského letoviska Lloret de Mar. Úplně prvotní dojem spíše nic moc, ale naštěstí to byl jen okraj městečka, kde jsme měli bydlet. Střed a ostatní části již byly plně v duchu turistického centra. Máme za sebou asi 28 hodin v autobuse, mám pocit, že každý už se vidí pod sprchou. Ovšem přijeli jsme ještě moc brzo, protože jsme čekali asi hodinku a půl na ubytování. Hotel Festa Brava budí pěkný dojem, jsme mile překvapeni, že máme i hotelový bazén. Po rekonvalescenci (jídlo a sprcha), žádný odpočinek v podobě ležení a spánku, ale jde se na pláž! Já se vydala na samostatný průzkum za zátoku, kde jsou „jardínas“ – zahrady, až ke hradu, spíše věži St. John, jak jinak, zavřené, v době siesty se tu vážně nepracuje. Tento samostatný výlet mi přinesl první spálení od sluníčka, kdy jsem pak ještě trpěla asi 3 dny. Díky za nápad vzít sebou „mléko“, které mi dělalo moc dobře. Vydala jsem se bez bot, safra, proč ta zem tolik pálí. Ale je to paráda, absolutní svoboda, dělat si jen to, co chcete, vydat se jen tak s foťákem, bez ničeho na výlet, po neznámém území. Na druhé straně zátoky (či pláže) byla zase jiná pevnost. Po blbnutí v moři a mé procházce následuje návrat na hotel, a prozkoumání hotelového bazénu s lehátky. Tady to bude taky super. Akorát by to chtělo se konečně pořádně vyspat. Náš pokoj je sice s výhledem do rušné ulice, včetně protějšího fotbalového hřiště, ale dá se vše zadělat, a pustit klimatizace, díky tomu se tu dá spát. Následovala večeře, ve stylu švédských stolů, toho jídla a jak dobrého, zelenina, ovoce, teplé, salátky, vynikající věci, asi každý se narval doslova k prasknutí. No jo, český národ se nezapře. Co to ovšem bylo oproti snídani následující den. Jak jinak po večeři, dvou hodinová procházka městem, prozkoumání prvních obchodů, procházka po večerní pláži (až na ten písek), trochu jsme si zašli při cestě zpět k hotelu. Poznání dne - všechny cesty od hotelu vedou k moři a od moře všechny cesty vedou k hotelu. Dobrou noc.

3. den 1.7.2007 – neděle

Výletní den. Probuzení, únava se trochu dohnala, následuje snídaně. Opět velkolepá, nejlepší je teplá čokoláda a sladké pečivo. Ale jinak je opět velký výběr všeho, co kdo na co má chuť. Jako vždy je mi stydno za lidi, kteří jsou schopní si od stolu odnést pečivo a jiné jako svačinky na celý den. Bylo to vidět v autobuse, kde si někteří ony zbytky od snídaně rozbalili a baštili. No co se dá dělat, pověst národa je jen jedna. A i když jsou vyjímky, přeci jen spadáme do jednoho pytle.

Dnešní den by se dal nazvat po stopách Salvátora Dalího. Ráno odjezd k prohlídce přímořské vesničky Cadaqués s nádherným kostelíkem, procházka po městečku, navštívíme první „normální“ obchod – potraviny. Tak nějak zjišťujeme, co je na trhu, a kupujeme balenou vodu. Kolem poledne návštěva městečka Figueras, ve kterém je unikátní muzeum Salvátora Dalího. Dalího tvorba je různorodá, některá jeho období jsem nepochopila, a některá obdivovala. Připadal mi spíše jako výstřední umělec, s poznávacím znamením – vejci. Po té odjezd na soukromý zámek s muzeem Púbol, ve kterém žila Dalího žena Gala. Zámeček vyzdobil S.Dalí pro svou milovanou ženu svými díly, zahrada je vyzdobena známými Dalího sochami zvířat - fantastických slonů na vysokých hmyzích nohách. Tento zámeček se nám moc líbil. Následovala vesnička Port Lligat, kde měl Dalí ateliér. Do ateliéru jsme nešli, již jsme měli umění Salvátora Dalího trošku dost. Ale nutno uznat, že tento ateliér byl v pěkném místě mořské zátoky, klid, chápu, že se zde muselo dobře tvořit. Krásný byl opět přejezd přes Pyreneje, od pobřeží jsme se opět šplhali do nebeských výšin a znovu sjeli k moři.

Po večeři opět vyrážíme do víru života, tentokrát jsme se už neztratili.

Salvator Dalí (1904-1989)

Rozhodně patří k nejpopulárnějším malířům dvacátého století. Světovou proslulost si získal nejen díky svým originálním surrealistickým malbám s hyperrealistickým přídechem - v kterých nechal v plné síle vyznít dramatické pobřeží Costa Bravy, jehož uhrančivá tajuplnost a členitost se skvěle skloubila s Freudovskými motivy odrážejícími hluboká zákoutí lidské duše - ale také kontroverznímu vystupování na veřejnosti. Dalí okolo sebe dokázal vytvořit mystickou auru, za níž se nikomu nepodařilo proniknout a zástupy odborníků se dodnes přou, zda byl tento katalánský rodák (stejně jako Joan Miró a Pablo Picasso) nezvladatelný šílenec, nebo naopak génius obdařený inteligencí takřka ďábelskou.

Narodil se v katalánském městě Figueres v rodině místního notáře. Studoval výtvarné umění v Madridu, ale ze školy jej v roce 1926 vyloučili. Pobyt ve španělském hlavním městě však pro jeho další  život znamenal přínos, neboť se zde seznámil se dvěma významnými umělci, kteří se zásadním způsobem podíleli na formování jeho názorů a stali se jeho blízkými přáteli. Těmito muži byli básník Federico García Lorca a filmový režisér Luis Banuel. Koncem dvacátých let se Dalí usazuje v Paříži a záhy se stává nejvýznamnějším představitelem surrealistického malířství.

V Paříži se seznamuje také s tehdejší manželkou Paula Eluarda, Elenou Diakonovou, známou pod přezdívkou Gala, která se v krátké době rozvádí a stává se Dalího celoživotní družkou. V srpnu 1940 se malíř stěhuje do Spojených států amerických. V následujících letech si vydobývá mezinárodní renomé a do konce života již nepřestává být světově proslulou osobností, jejímuž hlasu popřává sluchu prakticky každý, kdo něco znamená - a to nejen v oblasti umění.

Jeho výtvarný projev je založen na tzv. "paranoidně - kritické metodě", jejímž je autorem a která spočívá v zobrazování snových scén zachycených s mimořádným smyslem pro detail a místy takřka hyperrealisticky. Často nechybějí ani dokonalé optické iluze. Dalího tvorba se postupně vyvíjela od Freudem ovlivněného surrealismu až k fascinaci dějinnými vztahy, vědou a mysticismem - tato orientace poznamenala zejména jeho válečné a poválečné tvůrčí období.

Dalí byl také známým a uznávaným spisovatelem. Vydal knihy jako Viditelná žena (1930), Tajný život Salvadora Dalího (1942), román Skryté tváře (1944), Padesát tajemství čarodějnického řemesla (1948), a Deník génia (1954). Zajímal se i populární kulturu ,což ho přivedlo ke spolupráci s Waltem Disneym, Alfredem Hitchcokem a s bratry Marxovými.

Po skončení druhé světové války se vrací do Španělska, ale dál často navštěvuje New York, který si během válečného exilu oblíbil, i Paříž, kde má spoustu obdivovatelů a přátel. Letní období tráví ve španělském přímořském městě Portlligat nedaleko Cadaquésu, zdejší krajina se stává leitmotivem jeho děl. V roce 1970 začíná vytvářet projekt vlastního muzea v rodném Figueresu. Roku 1974 je toto muzeum zpřístupněno veřejnosti a nese název Teatre - Museu Dalí. Muzeum je samo o sobě velkým uměleckým dílem a pod jeho střechou najdeme nejobsáhlejší soubor Dalího prací na světě. V roce 1983 zakládá umělec také nadací Galy a Salvadora Dalíových, jež dodnes pečuje o jeho odkaz.

Salvador Dalí byl bezpochyby nesmírně kontroverzní osobností a jeho dílo bez ustání zpochybňovalo všeobecně uznávané principy - ať už šlo o modernismus, surrealismus nebo dokonce o instituci umění jako takového.

Citáty:

- Malířství, toť zamilovaná podoba, která vystupuje očima a stéká špičkou štětce - a láska je totéž.

- Omyly mají skoro vždycky posvátný charakter.

- Žárlivost ostatních malířů, byla vždy teploměrem mého úspěchu.

- Peníze slouží k tomu, abychom učinili všechno, co jsme si nepřáli po stránce krásy a dobra.

- Sláva, podobně jako slunce, se odráží ve všech vodách, v těch nejčistších i v těch zahnívajících.

- Sláva se má ke krutosti jako růže k růžovému keři.

- Opravdová sláva, to je skutečná nesmrtelnost.

- Elegantní žena s hloupým výrazem je nepřípustná. Na druhé straně dokonalé kráse není nic vlastnějšího než přihlouplý výraz. Venuše Milóská je toho nejjasnějším důkazem.

4. den 2.7.2007 – pondělí

Volno. Celý den. Konečně jsem se pořádně vyspala. Dnešní program – jen koupání, lenošení, nicnedělání. Dopoledne – procházka – znalost okolí už nám nedělá žádný problém, zdomácněli jsme. Koupání v hotelovém bazénu, řekli jsme si, že přeci jen přes poledne na tom slunku nebudeme. Odpoledne moře – nádhera, vlny, slaná voda, blbnutí.

Objevili jsme normální obchod s potravinami, první nákup, hlavně vynikajících broskví. Po večeři opět procházka. Vynikající den. Prostě relax. A zítra? Barcelona! JUPÍ!!!

5. den 3.7.2007 – úterý

Tak konečně. Celodenní výlet do Barcelony. Nervozita stoupá. Strašně se těším, a to na všechno, nejen na Gaudího stopy.

Díky tomu, že jsme se trošku ztratili, nebo lépe řečeno hledali cestu k parku Güell (i zde je špatná doprava, která je znát na každém velkém městě), jsme měli možnost projet středem Barcelony křížem krážem. A i to stálo za to, uličky, obyčejné, ve kterých bydlí lidé, nebo ty rušné, kde to žije, nebo kde se pracuje, část města vyloženě pro turisty, s památkami, stavbami.

Park Güell plný Gaudího staveb.

Sagrada Famillia – tak to je nádhera, majestátní, velkolepá stavba. Škoda jen, že zde byla jen hodinka času, muzeum v podzemí jsem si nestihla užít tak, jak bych chtěla, je plné nákresů, obrázků, modelů a také dílny, ve které dělají restaurátorské práce. Jsou za prosklenou stěnou, takřka je jim vidět pod ruce. Nejsilnější zážitek z celého dne. Ten prostor, monument, budující se již po staletí, ta práce, kámen, všechno tu dýchá, tvoří se, žije si svůj život.

Gotická čtvrt s katedrálou.

Rušná ulice La Rambla, kde to žije. Plno obchůdků, pouličních umělců – živých soch, vystoupení mladých hochů coby raperů, objevení trhu s ovocem a zeleninou, stánky s nádherně vonícími kytkami, korzující lidé – to vše je La Rambla.

Přístav s loděmi. Právě jedna odplouvala na Baleáry. Že bychom naskočili?

Památník Kryštofa Kolumba.

Na úpatí Rambly stojí Kolumbův památník. Z výšky 50 ti metrů zde slavný mořeplavec ukazuje městu svá záda, i když barcelonští patrioti tvrdí, že ukazuje Evropské unii cestu z jeho přístavu do Ameriky. Odlitý železný sloup byl vztyčen v roce 1888 kvůli Všeobecné výstavě. Nahoře v kopuli pod sochou je vyhlídková plošina, ke které je možno se nechat vyvést a odtud shlížet dolů na dopravní ruch.

Zvláštní pocit při odjezdu z Barcelony, splnil se mi sen, mé očekávání. Chtěla bych se tam zdržet déle, alespoň měsíc a pěkně si to město projít, zastavit se kdekoli. Barcelona je město i v kopcích, i u moře.

Po večeři opět procházka po Lloretu, který už známe výborně. Šli jsme se projít na druhou pláž, která je trochu dále od našeho hotelu. Pak jsme se chtěli odměnit nákupem nějakého suvenýru, ale zjistili jsme, že obchůdky nám v deset zavírají – jak nesmyslná to hodina. Když oni pak začínají teprve žít, i Španělé, v oněch hospůdkách. 

Barcelona
"V Barceloně si člověk užije, má-li kapsy plné peněz," je překlad katalánského přísloví, které však nemusíte brát tak úplně doslova. Pokud trávíte dovolenou u Středozemního moře na severu Španělska, výlet do katalánské metropole vás určitě nezruinuje. Problém ale vyvstane při rozhodování, co v Barceloně navštívit, protože vše za jeden den stihnout nelze. Pokud máte na toto město alespoň dva dny, situace se hned jeví růžovější. Neboť Barcelona se musí prožít.

La Rambla jako jedno velké divadlo

Těžko si představit, že ono pověstné barcelonské korzo, živé a barvité, se svými novinovými stánky, s trhem květinovým i ptačím, s neuvěřitelným lidským hemžením od rána do pozdních nočních hodin, bylo kdysi pouhým korytem, jímž stékala do moře dešťová voda. Dnes je to jedno velké divadlo, dlouhé 1 500 metrů, v němž mají svou roli či roličku decentně oblečeni úředníci, elegantní dámy i výstřední mládež, turisté, žebráci, zloději i zlodějíčci, vysloužilí i začínající herci, prostitutky, námořníci, travestité, kejklíři, karikaturisté... Každý z nich je zároveň hercem i divákem, je spolutvůrcem obrazu, který má atmosféru a dokáže oslovit. Jak jinak si vysvětlit takový zájem o kašnu Canaletas v horní části tohoto korza, až téměř u Katalánského náměstí, o které se říká, že kdo se z ní napije, určitě se do Barcelony vrátí. Na La Ramble je i nejzajímavější ze 40 barcelonských tržnic - secesní "La Boquería", a také pověstná barcelonská opera "Gran Teatre del Liceu". Ještě před několika málo lety uzavíral toto korzo 60 metrů vysoký pomník Kryštofa Kolumba. Dnes je La Rambla prodloužená pomocí systému zvedacích lávek až na molo Starého přístavu, kde bylo vybudováno ohromné zábavné a nákupní centrum "Maremagnum", multikino "Imax" i jedno z největších oceanárií v Evropě "L´Aquárium".

Město a moře

Když v roce 1493 přijali katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský Kryštofa Kolumba po návratu z jeho první objevitelské výpravy do Ameriky právě v Barceloně, nikdo nemohl tušit, že město na objevení Nového světa prodělá. Obchodní aktivity se velmi brzy přesunuly k Atlantiku a Barcelona, od 12. do 15. století hlavní město aragonsko-katalánského království, jehož flotila ovládla celé Středomoří a dostala se až k branám Cařihradu, začala pomalu ztrácet pozici jednoho z nejvýznamnějších obchodních přístavů v Evropě, a tím i zdroj svého ohromného bohatství. Téměř čtyři století trval tento "zlatý věk" Barcelony, který zaplnil město četnými gotickými památkami.

Než se však vydáme do Gotické čtvrti, zůstaneme ještě chvíli u moře. Replika slavné Kolumbovy karavely Santa María už v přístavu nekotví, protože ji před lety požár zničil tak, že už ji nebylo možné opravit. Zato tu stále ještě kotví "Las Golondrinas" (Vlaštovky), dvouposchoďové výletní lodě, které od roku 1988 lákají k okružním plavbám po přístavu. Pokud by vás zlákala delší plavba, můžete využít pravidelnou linku na Baleáry. Naproti přístaviště osobních lodí, přes ulici, zaujme rozlehlý gotický komplex Královských loděnic, v nichž byla ve středověku postavena většina katalánských lodí. Dnes je v tomto rozsáhlém areálu umístěno velmi zajímavé Námořní muzeum, jehož chloubou je vedle starých námořních map, modelů lodí a námořních přístrojů bezesporu přesná kopie královské galéry, které velel Don Juan de Austria v bitvě u Lepanta (1517) proti Turkům. Dál směrem na jih se už táhne vlastní obchodní přístav, který je se svými 10 km přístavních hrází a celkovou rozlohou 750 hektarů třetí největší v Evropě (po Marseilli a Janovu).

Severní směr je pro turistu zajímavější. Zvláště má-li rád ryby nebo se chce dokonce vykoupat. Lidová čtvrt Barceloneta, která byla postavena v 18. století a kde odjakživa žili rybáři a námořníci, je pro své pláže, rybí restaurace, hospůdky a bary oblíbeným cílem obyvatel města. Odtud vede příjemná pobřežní promenáda do Poblenou, supermoderní městské čtvrti obklopené zelení a mořem, která byla vybudována na místě staré a nevzhledné průmyslové zóny a v roce 1992 sloužila jako olympijské městečko.

Gotická čtvrt - svědek slavné minulosti

Do Gotické čtvrti mě cosi láká při každé, i sebekratší návštěvě Barcelony. To cosi jsou nejen velkolepé stavby, které vypovídají o slavné minulosti města ve středověku, ale i kouzlo úzkých a křivolakých uliček s pestrými krámky prodavačů lidového umění a půvabná zákoutí, kterých je tu nepočítaně.

Gotická čtvrt je mnohem starší, než napovídá její název. Právě zde na vyvýšenině Mons Taber se po svém vítězství nad iberským kmenem Laie v roce 133 př.n.l. rozhodli Římané založit kolonii a nazvali ji Colonia Iulia Augusta Paterna Faventio Barcino. Ve 4. století ji pak obehnali hradbami, které se zčásti zachovaly dodnes a které byly respektovány i ve středověku, kdy tu měly své sídlo nejvýznamnější instituce světské i církevní moci katalánsko-aragonského království.

Nepřehlédnutelná je katedrála sv. Eulálie, která byla postavena ve 13.-15. století na místě románské baziliky a je jedním z nejkrásnějších příkladů katalánské gotiky. Interiér s množstvím kaplí a kapliček skrývá pozoruhodné poklady, mimo jiné proslulý krucifix, který prý vezl s sebou na admirálské lodi v námořní bitvě u Lepanta Don Juan de Austria, náhrobek vytesaný v alabastru s ostatky patronky města sv. Eulalie, chór s reliéfy značné umělecké hodnoty, který sloužil jako místo schůzky generální kapituly Zlatého rouna. V Křížové chodbě s bohatou vegetací a gotickou kašnou sv. Jiří vás určitě překvapí husy, které tu prý jsou od nepaměti a dodávají těmto vznešeným místům zcela nezvyklý ráz.

Jedno z nejmalebnějších míst Gotické čtvrti je Plaça del Rei (Náměstí krále) s Královským palácem, v němž kdysi dávno sídlila barcelonská hrabata, která přivedla Katalánsko k samostatnosti. Zachoval se z něj jen Velký královský palác s trůnním sálem a kaplí sv. Agáty, do nichž se nedostanete po polokruhovém schodišti, jak by člověk předpokládal, ale z přilehlého gotického paláce, který sem byl přenesen doslova kámen po kameni z úplně jiné ulice a v němž je dnes Muzeum historie města. Nad tím vším se tyčí šestipatrová strážní věž zvaná Rozhledna krále Martina z 16. století, která je ovšem nepřístupná.

Touláte-li se Gotickou čtvrtí, objevíte ještě mnoho dalších kostelů, paláců, náměstí a náměstíček. Procházejte se beze spěchu, občas se zastavte a vyslechněte improvizovaný koncert pouličního muzikanta. Občas zvedněte hlavu, protože ozdobné detaily na průčelích domů za to stojí. Vychutnat tyto detaily a atmosféru je totiž stejně důležité jako obdivovat všechny ty velkolepé stavby, které jsou všude kolem. A budete-li mít ještě chvilku času, seběhněte ještě do vedlejší čtvrti La Ribera, směrem k moři, která sice není tak honosná, ale zato tu objevíte jednu z nejkrásnějších církevních staveb Barcelony - kostel Panny Marie Mořské ze 14. století, který byl postaven za rekordních 50 let a představuje nejčistší příklad katalánské gotiky. Umění chtiví jistě nevynechají Picassovo muzeum v ulici Montcada.

Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že Gaudí byl génius. Když člověk zdálky vidí věže zatím nedokončeného chrámu Svaté rodiny a když si pak zblízka prohlíží detaily fasády "Narození Páně", jediné, kterou Gaudí před svou tragickou nehodou stačil dokončit, zůstává v úžasu stát nad fantazií tvůrce, který tvrdil, že pouze kopíruje přírodu. V pohádkovém Guellově parku, který měl být původně jakýmsi zahradním městem a jehož návštěvu by turista neměl v žádném případě vynechat, je souznění Gaudího s přírodou snad ještě zřetelnější.

Hora ve městě

Vyslovíte-li před někým jméno hory Montjuic, jak Barceloňané hrdě tento 173 m vysoký kopec nazývají, možná bude ještě tak vědět, že právě na tomto vrchu se nachází Olympijský stadión a další sportoviště, kde v roce 1992 probíhaly letní olympijské hry. Málokdo si ale vzpomene, že Monjuic byl v roce 1929 dějištěm Mezinárodní výstavy, která zcela změnila jeho podobu. Dnes je to ohromný areál, kde má své místo kultura, sport, zde se konají nejrůznější veletrhy a výstavy, sem chodí Barceloňané za zábavou a rekreací. Je tu hned několik pozoruhodných muzeí. Muzeum katalánského umění s unikátní světově proslulou sbírkou románského umění je umístěno v Národním paláci, hojně navštěvovaná je Nadace Joana Miróa s jedinečnou sbírkou obrazů, grafik, plastik a keramiky jednoho z nejvýznamnějších představitelů španělského moderního umění. Přitažlivá pro turisty je také Španělská vesnice (Poble Espanyol), jakési Španělsko v malém, kde jsou soustředěny kopie typických staveb z různých oblastí země v původní velikosti, s dílničkami i krámky lidových umělců, hospůdkami i bary. Na vrcholu kopce v pevnosti z 18. století je Vojenské muzeum. Nedaleko odtud, u tzv. Starostovy vyhlídky, se zastaví snad všichni, kdo tudy projíždějí. Barcelona vám doslova leží u nohou. Vše, co jste prošli, tu máte jako na dlani. Přístav, Olympijské městečko, Gotická čtvrt s katedrálou, korzo Las Ramblas, nezaměnitelné věže chrámu svaté Rodiny... A za tím vším městská výletní oblast - pohoří Collserola, jemuž dominuje hora Tibidabo (530 m) se zábavním parkem a zdálky dobře viditelným novogotickým kostelem sv. Srdce. Je to hezký pohled na rozloučenou.

Montjuic se tradičně těšil dvěma úlohám. Jako zahrada, kde se pěstovaly olivy a víno a v bríze točily větrné mlýny a dále jako strážné místo s pevností. Z ní ukazovaly signální ohně cestu lodím na moři a španělská děla odtud mířila na rebelantské katalánské město raději než na cizí dobyvatele.

Ornamentální fontána na náměstí Placa Espanya byla navržena tak, aby krášlila vstup na výstaviště (mezinárodní výstava v roce 1929). Vstupní brána je doplněna dvěma cihlovými sloupy jako připomínka kampanily Marka v Benátkách.

Krátce o Barceloně

Barcelona, hlavní město Katalánska, je s téměř 1,8 mil. obyvatel druhé největší město Španělska.

Traduje se, že prvním jménem Barcelony bylo Barcino, po kartaginském vojevůdci a otci Hannibala, Hamilcaru Barcovi. Ten zde založil roku 237 př.n.l. vojenskou základnu. Ještě před tím se však na pobřeží usadili Féničané a Řekové. Barcino vzniklo na místě původní keltské osady, nazývaní Laie. Pak Římané roku 206 př.n.l. Kartagince porazili a na dalších 600 let Španělsko ovládli. Římské právo, jazyk a kultura tu zapustily pevné kořeny.

Největší rozkvět zaznamenala ve středověku, kdy patřila k nejvýznamnějším obchodním přístavům ve Středomoří. S objevením Ameriky však díky přiznání monopolních práv na obchod se zámořskými koloniemi Seville a Cádizu tuto pozici ztratila. Přesto si v tomto pro ni nepříznivém období dokázala udržet nezávislost na královské moci. Městské záležitosti stále řídila na přísně demokratických principech stočlenná městská rada (Consell de Cent), vláda Katalánska byla stále ještě v rukou Generalitat. Tato privilegia Katalánci ztratili v důsledku války o španělský trůn v roce 1714, v níž se postavili na stranu rakouské větve Habsburků proti vítězným Bourbonům a zaplatili za to ztrátou své samostatnosti i zákazem používat katalánštinu. Z agónie se Barcelona probudila v 19. století, kdy rozvoj průmyslu učinil z města hnací motor katalánského hospodářství. Vrcholem této doby byla Světová výstava v roce 1888, která byla zároveň i oslavou tisíciletého výročí nezávislosti Katalánska.

Ještě jedno černé období si však Katalánci museli prožít. Byla jím Frankova diktatura jako důsledek španělské občanské války v letech 1936-1939. Pro Barcelonu a celé Katalánsko to znamenalo potlačování sebemenšího projevu katalánské svéráznosti, včetně zákazu používání vlastního jazyka. Když dva roky po Frankově smrti (1975) byla vyhlášena autonomie Katalánska, mohla začít obnova zdevastované Barcelony. Nahromaděných problémů však bylo příliš hodně a vše se rodilo pomalu a těžce. Chtělo to nějaký impuls, něco, s čím by se ztotožnili všichni obyvatelé města. A tím bylo vyhlášení Barcelony dějištěm Olympijských her 1992.

Barcelona je dnes moderní velkoměsto, které je nejen nejvýznamnějším španělským přístavem a největším obchodním a průmyslovým centrem země (průmysl textilní, strojírenský a chemický), ale i město s nesmírnou tvůrčí energií a kulturním zázemím, které nabízí nespočet možností pro milovníky všech druhů umění.

Antonio Gaudí – Sagrada Familia, Barcelona, Španělsko (1882 – výstavba probíhá dodnes)

Čím je pro Paříž Eiffelovka nebo pro New York Socha svobody, tím jsou pro Barcelonu věžní špičky katedrály Sagrada Família. Osm podivných, děrovaných věží doutníkového tvaru je nepřehlédnutelným symbolem města; jejich ostrý profil je zdaleka viditelný, nezaměnitelný, nepochybně jedinečný na celém světě. Jen málokdo ví, že kdyby se mělo stavět podle plánů Antonia Gaudího, bylo by přistavěno dalších deset věží, které by obklopovaly 170 metrů vysokou centrální špici, výškou srovnatelnou s Washingstonským památníkem.

Je paradoxní, že v průběhu 19. století byly ve jménu pokroku v Barceloně strhávány kostely a ničeny církevní stavby a přece, na konci téhož století začaly práce na monumentálním chrámu, který měl oživit staré ideály gotických katedrál a stát se současně jedním z neslavnějších příkladů soudobé církevní architektury. Chrám měl mít usmiřující charakter - měl být financován pouze z almužen a darů. Stavba byla navržena jako projev církve triumfující nad rozpory a otřesy moderního světa.

Antoni Gaudí se jako zkušený architekt ujal tohoto úkolu v roce 1883, kdy převzal rozpracovaný projekt původně neogotického kostela - inspirovaného bazilikou v italském Loretu - po architektu F. del Villarovi. Monumentální kostel El Temple Expiatori de la Sagrada Familia (Kajícný chrám Svaté rodiny) je Gaudího nejznámější prací. Je nádherným příkladem jeho génia a světově proslulým symbolem Barcelony. Gaudí věnoval poslední léta svého života naplnění svých ambiciózních plánů na této stavbě. Ta však zůstala i vzhledem k jeho náhlé smrti nedokončena.

Gaudi zamýšlel vytvořit „Katedrálu 20. století“, která by byla syntézou všech jeho architektonických schopností, tvořivé obrazotvornosti a technické odvahy ve službách víry. Použil gotický princip sil držených v rovnováze a dovedl jej dále, než kterýkoliv středověký architekt.

Pilíře hlavní lodi se naklánějí dovnitř a stávají se tak vlastními opěrnými pilíři. Gaudí vytvořil z provazů schematický model interiéru, nanesl na něj sádru a pověsil jej horní stranou dolů. Když sádra ztuhla, obrátil jej a vytvořil projekt stavby tak, jak jej známe dnes.

Nejnápadnějším znakem Gaudího architektury je schopnost vytvářet nové tvary. Gaudí používal paraboloidy a hyperboloidy, které odvozoval empiricky. Dnes se takové výpočty provádějí pomocí počítačových systémů (CAD).

Gaudí dal stavbě charakteristickou vertikální dimenzi prostřednictvím mnoha ozdobných vížek a vysokých spirálovitě tvarovaných věží, pokrytých plastikami a mozaikami. Byla plánována jednotlivá průčelí reprezentující narození, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, osmnáct věží symbolizujících dvanáct apoštolů, čtyři evangelisty, Pannu Marii a Ježíše Krista. Mezi práce prováděné přímo pod jeho vedením patří neogotická krypta, dokončená část apsidy, velkolepá fasáda Zrození (východní strana) s živými naturalistickými plastikami inspirovanými přírodou. Ze čtyř věží tohoto průčelí byla během Gaudího působení na stavbě dokončena jen věž sv. Barnabáše.

Gaudí byl stavbou chrámu doslova posedlý. Nejen, že na ni soustředil veškerou svoji kreativní energii, ale natrvalo se přestěhoval přímo do své kanceláře na stavbě. Naneštěstí 7. června 1926 Gaudího srazila při přecházení ulice tramvaj. O tři dny později umírá ve věku 74 let. Katolická církev v roce 2000 zahájila proces, který může vést až ke Gaudího beatifikaci.

Práce na stavbě kostela pokračovaly až do roku 1936, kdy byly krypta a Gaudího kancelář s poznámkami a návrhy zničeny při bombardování a rabování během Španělské občanské války. Projekt byl oživen roku 1952 s použitím rekonstruovaných původních náčrtů a maket. V letech 1954 – 1976 bylo dokončeno průčelí a čtyři věže Žádostivosti (západní strana). V roce 1987 se stal členem projekčního týmu sochař Josep M. Subirachs a vytvořil sochy na portálu Žádostivosti. Dnes je dokončená část přístupná veřejnosti a je otevřeno i malé muzeum s maketami a náčrty z procesu výstavby. Lze také navštívit jednotlivé věže, které nabízí nádherný výhled na město.

Dostavba katedrály Sagrada Familia v současné době stále probíhá a je při ní využíván i beton jako jeden z klíčových materiálů. Doufejme, že v průběhu 21. století bude vize architektonického zázraku Antonia Gaudího dokončena.

6. den 4.7.2007 – středa

Celodenní výlet. Tentokrát začínáme šplhat do Pyrenejí ke klášteru Montserrat. V podstatě jde o samostatné městečko, kde jsou i obchůdky, klášter, přilehlé budovy, stanice lanovky, restaurace a plno tichých míst určených k motlitbám, rozjímání. Když se člověk podívá do údolí, hluboké propasti pod sebou, tak ho napadá spousta věcí. Ať už reálných, nereálných myšlenek. Prohlídka katedrály, ve které zrovna probíhá mše, bohoslužba, bohužel ve španělštině. Chvilku posedíme, je zakázáno fotografovat, takže se jdu realizovat ven. Do katedrály se vracím, neboť po skončení mše je fotografovat dovoleno. Stojí se fronta na Černou madonu, které se můžete dotknout. Raději se toulám po venku. A sjíždíme zase dolů, z hor, a opět do Barcelony, jako bychom jeli někam, kde už to přece známe. Navštěvujeme kopec Monjuic s olympijským stadionem, muzeem Katalánska, telefonní věží, botanickou zahradou, unikátní vesničkou Poble Espanyol (něco jako u nás Valašské muzeum v přírodě :o) ) a setkáváme se na náměstí Piazza Espana. Zrovna se zde koná nějaká výstava, všude je plno lidí, motorek, aut, provozu, života, ruchu velkoměsta. Chvíli to jen tak pozorujeme, než odjíždíme. Opouštíme Barcelonu, tak trochu už nostalgie, smutek, ale jak se říká, já se tam vrátím. Viděli jsme hodně, ale ne zdaleka to, co by za vidění ještě stálo.

Večer opět procházka, nákup náušnic, konečně.

Montserrat

Asi třicet kilometrů severozápadně od Barcelony se nad katalánské pláně vypíná pohoří Montserrat. Již z velké dálky je viditelná temná silueta masivu, který tvoří nespočet kolmých slepencových věží. Čím jsme blíže, tím více ta hradba oblých skal upoutává naše oči, až nezbývá než konstatovat s Karlem Čapkem „to jsem blázen, to jsem jakživ neviděl“.

Nahoře ve skalách je jako v orlím hnízdě vtěsnán benediktýnský klášter s katedrálou, několik dalších budov a parkoviště. Klášter, coby významné poutní místo zasvěcené Panně Marii Montserratské, je poměrně rušnou turistickou destinací. Katedrála ukrývá dřevěnou sochu Černé madony s Jezulátkem z 12. století, za kterou přijíždějí poutníci z celého světa.

Podle legendy spatřili děti pastevců jasné světlo sestupující z nebe doprovázené andělskou hudbou. Řekli to rodičům a ti to, když se jev opakoval, oznámili knězi. I vydali se do hor prozkoumat tu zvláštní věc a v jeskyni nalezli sošku Panenky Marie. Biskup z Manresy chtěl sošku přemístit do města, ale jakmile se ji pokusili pozvednout, ztěžkla tak, že s ní nešlo hnout. Biskup to vysvětlil jako přání madony zůstat na svém místě a nakázal postavit zde kapli, aby mohla být uctívána přímo v horách Montserratu. Od těch dob zde Panna Marie učinila nespočet zázraků.

Způsobů jak se dostat nahoru ke klášteru je hned několik. Asi nejpohodlnější je vyjet autem po serpentinách asfaltové silničky až na parkoviště u kláštera. Nejnapínavější je kabinková lanovka stoupající přímo mezi strmé skály. Krajinově velkolepá je také zubačka šplhající do skal z městečka Monistrol de Montserrat, kde má dvě zastávky. Jednu na železniční stanici na trati Barcelona - Manresa a druhou u velkokapacitního parkoviště.

V samotných horách montserratských je několik značených okruhů pro pěší výletníky. Těm méně zdatným pomůžou v největších převýšeních dvě lanovky. Jedna vede kousek dolů pod klášter na stezku ke svaté jeskyni a druhá zase od kláštera vzhůru do skal na velký okruh pohořím Montserrat. Nejprve naše kroky míří ke kostelíku Sant Miquel, nedaleko něhož je na skalním ostrohu kříž a asi nejlepší vyhlídka na celý monastýr, údolí Llobregatu a monstrózní hradbu skalních věží vysoko nad klášterem.

7. den 5.7.2007 – čtvrtek

Volný den. Už tak trochu i nostalgický, pomalu to končí, ale co, i tak si to dnes užijeme! Opět dopoledne nákupy, neboli spíše chození po obchodech, procházení se, koupání v hotelovém bazénu, odpoledne u moře, večer opět procházka, tak ani nevím, dalo by se zvyknout na takový styl života :o)?

8. den 6.7.2007 – pátek

Výletní den. Odjezd do Girony – starobylé město a do archeologického areálu antického města Empúries. V Gironě prohlídka katedrály a kostela sv. Felixe, centra, uliček, krásný a prý slavný pohled od vody na kostel přes různobarevné domy. Empúries – řecké a římské město, vykopávky, antika, historie.

Poslední večerní procházka, poslední nákupy, poslední noc ve Španělsku.

Girona

Správní centrum (81 220 obyvatel) stejnojmenné provincie, která zahrnuje celou oblast pobřeží Costa Brava (Katalánie), je od moře vzdálena necelých 40 km a z většiny letovisek je snadno dostupná. Město, které se chlubí nejvyšší životní úrovní z celého Španělska i zachovalým starým městem s celou řadou zajímavých památek, konečně začínají objevovat i čeští turisté.

Do Girony, která je ještě dnes obehnána ze severní a východní strany hradbami, jejichž část pochází z dob římské civilizace, kdy městem procházela Via Augusta, se jezdí hlavně kvůli "Barri Vell" (Stará čtvrt). Rozkládá se na pravém břehu řeky Onyar a šplhá se nahoru ke katedrále. Než se však dostaneme k této monumentální stavbě, musíme se nejprve proplést úzkými a strmými středověkými uličkami proslulé židovské čtvrti "Call", která patří k nejzachovalejším v celém Španělsku. Kdysi to bylo město ve městě, které mělo svého vlastního starostu a jehož obyvatelé, jako ostatně Židé v celém Španělsku, byli pod přímou ochranou krále. Ve 13. století prožívala zdejší židovská komunita mimořádný kulturní rozkvět. Girona, kde působil známý mystický komentátor Bible Moše ben Nachman (Nachmanides), se stala jedním z nejvýznamnějších světových středisek kabaly. Ve 13. století zde ale také končí do té doby vcelku bezproblémové soužití křesťanů a Židů. Důsledky hospodářské krize se začínají obracet proti židovské menšině. Bohatství budí závist, která se velmi lehce mění v nenávist, zvláště je-li přiživována fanatickými kněžími. V Gironě to začalo házením kamenů, přepadáváním, vypalováním domů... A končilo nuceným odchodem Židů ze země. Tak to rozhodla inkvizice a svým ediktem z 31.3.1492 stvrdili Katoličtí králové, Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský. Kolik tragédií se tu asi odehrálo, honí se vám hlavou, když se procházíme uličkami, které dnes pro nás mají tak magické kouzlo...

Prostor před námi se najednou otevřel a ocitli jsme se před širokým schodištěm, na jehož konci se zvedá katedrála. Stavěla se několik století a každé období na ni zanechalo své stopy. Jednolodní gotický chrám s románskou čtyřbokou věží, na níž se také částečně podepsala gotická přestavba, upoutá svým majestátným baroknímu průčelím. V interiéru vládne především gotika a baroko. Za pozornost stojí oltářní nástavec s více než 300 emailovými kachlemi a se stříbrným baldachýnem (14. století), a zvláště pak chrámový poklad ve třech kapitulních sálech. Jsou tu vystaveny nádherné zlatnické práce ze 14. a 15. století, vzácné středověké rukopisy a textilie, z nichž nejcennější je nástěnný koberec (12. století), na němž je vyobrazeno Stvoření světa, a nádherně iluminovaný komentář k Apokalypse z roku 975, jehož autorem je mnich Beato de Liébana. Z původního románského kostela se dochoval ambit s arkádovou chodbou (12. století) a bohatou plastickou výzdobou sloupových hlavic, který patří k nejkrásnějším na území Katalánie. S katedrálou je obloukem spojen někdejší Biskupský palác s průčelím z 12. století. Dnes je v něm Muzeum umění s cennými exponáty především z období středověku.

Nedaleko katedrály, za městskou branou (14. století), stojí kostel Sant Feliu (13.-16. století) s krásnou osmibokou gotickou zvonicí, v jehož interiéru budí pozornost římské a raně křesťanské sarkofágy.

Vracíme se k výchozímu místu prohlídky – k mostu Pont de Pedra, jedinému, který je z kamene, ostatní půvabné lávky pro pěší, které vedou přes řeku Onyar, jsou dřevěné. Je z něj moc hezký pohled na řeku lemovanou barevnými fasádami domů. Hned u něj, na začátku třídy Rambla de la Llibertat, objevíte velmi dobře vybavenou městskou informační kancelář, kde dostanete vše, co je třeba, abyste se v tomto městě neztratili a ještě spoustu dalších informací o zajímavých místech v okolí Girony.

Empúries

Rozsáhlé naleziště z dob řecké a římské kolonizace na břehu zálivu Roses s nádhernými písčitými plážemi. Součástí je i Archeologické muzeum.

9. den 7.7.2007 – sobota

Po snídani odjezd, loučení s pokojem, hotelem, Lloretem, mořem (už včera), opět přejezd Pyrenejemi. Člověk by i brečel, že to místo opouští.

Zastávka ve Francii v Carcassonne – středověké opevněné nádherné město. Katedrála, uličky, opevnění, obchůdky, prostě duch středověkého města. Plně jde cítit, jak se tam žilo, obchodovalo, hodovalo.

Přejezd non-stop přes Německo domů.

Carcassonne

Carcassonne je dnes nejpůsobivější středověkou citadelou v Evropě.

Jádro města tvoří Chateau Cintal z 12. století. Je možné se projít po hradbách kolem středověkého opevnění. Jsou zde zachovány strážní věže či otvory pro lití oleje a vrhání kamenů na dobyvatele. Uprostřed středověkého města uzavřeného v pevnosti se nachází románsko-gotická katedrála St. Nazaire s nádhernými vitrážemi a kamennou deskou ze 13. století, na které je vyobrazeno obléhání Carcassonne v roce 1209.

Pro návštěvníky je určitě nejzajímavější opevněná část města, která leží na kopci na pravém břehu řeky Aude. Tato středověká pevnost je vidět už z dálky, když sem přijíždíte po dálnici, a vypadá jako velmi rozlehlý hrad. Ona celkem vzato ani ničím jiným není. Celá pevnost je obehnána dvojitými hradbami a napočítáte tu celkem 52 věží…

Carcassonne je město v jižní Fracii, v departmentu Aude, leží u dálnice mezi Montpellier a Toulouse a říká se o něm, že je nejzachovalejším středověkým městem v Evropě.

Ulice jsou tady úzké, plné krámků se suvenýry, restaurací, kaváren a hlavně turistů. Kromě programů historického rázu - občas zde například probíhají rytířské turnaje, se zde hraje i divadlo, probíhají zde koncerty a podobně.

Carcassonne obývali už keltští Tektoságové (nějakou dobu sídlili spolu s Volky i v Čechách a na Moravě). Po obsazení Gallie Římem bylo opevnění někdejšího oppida vylepšeno a zesíleno, uvnitř byla trvale dislokována část sedmé legie - její velitelství bylo v dnešním Narbonne (Římané pode toho také celou zdejší oblast tvrdohlavě nazývali Septimánií). Z římské doby tu stojí třeba divadlo. Během let zde vznikla nedobytná pevnost Carcasso. Když v pátém století Visigóti obsadili jižní Gallii, bylo Carcasso spolu s Toulouse hlavními opěrnými body jejich království na této straně Pyrenejí. Mezi viditelné památky na ně patří třeba rozsáhlý a důmyslý systém brány a předbraní pod "hradem"; ostatně brána se dodnes jmenuje Visigótská. Po prohrané válce s Franky museli Chlodovechovi většinu Gallie odstoupit, v Provance jako regent vládl Theodorich... ale dnešní Languedoc a Rousillon si Visigóti udrželi. Carcasso přestavěli a zesílili jeho hradby. (římské a gótské úseky hradeb jsou částečně zachovalé dodnes - jsou to ty ve vnitřním pásu hradeb) Po válce v Itálii se v okolí Carcassa usadily zbytky Ostrogótů, kteří přijali vládu visigótského krále. Po nich tento kraj získal také jméno Gothia, které se užívalo ještě během celého středověku. Během středověku za vlády Trencavelů také byla postaven "hrad" uvnitř Carcassonne a rozsáhlé předsunuté opevnění pod ním. V něm byla postavena balista nebo prak a nepřítele přicházejícího od řeky dokázalo udržet pěkně daleko od vlastních hradeb. Zdejší obyvatelé se dlouho nepovažovali za Francouze, ale za Okcitánce. Okcitánština, provensálština je laicky řečeno místní dialekt, který se od "pařížské" francouzštiny dost podstatně liší a je v mnohém podobný katalánštině - se kterou má podobnou historii.

Postupně na druhém břehu řeky vzniklo během 13. století Nové město a to se pak dál rozrůstalo. Původní "Cité" zůstalo nedotčeno až do 19. stol., kdy bylo zrekonstruováno do středověké podoby. Historici, zvlášť ti puritánští, to nemohou přenést přes srdce a říkají, že raději mělo zůstat ruinou.

Carcasonne ale každopádně žije ve dne i v noci. V Cité můžete nakupovat středověké zbraně, zbroj, gobelíny, dojít si na místní specialitu (to pro ty hodně movité) nebo dojít do vinného sklepa (je v jedné věži) a koupit víno toho pravého ročníku a z té pravé vinice. (A nebojte se, i český návštěvník si tu vybere skvělá vína úměrná jeho peněžence.)

10. den 8.7.2007 – neděle

Přejezd, příjezd do ČR. Na první zastávce pořádná bageta s přirážkou, ale jsme doma! Skoro. Do Valmezu jsme přijeli asi o půl páté odpoledne. Po cestě, za Brnem jsme ještě měnili autobus, za velmi stařičký model. Teda, po celou dobu cesty mi nebylo zle, ale tady v té herce to nějak přišlo. Na jednu stranu jsem se strašně těšila domů, na druhou stranu bych se do Španělska obratem vrátila. Nakonec se ze mě stává asi cestovatelka, protože jsem byla schopná i v autobuse číst, což by mě nikdy před tím ani nenapadlo, je mi jedno, kde sedím (prý vpředu a v řadě ne za řidičem nebývá špatně, seděla jsem vzadu a za řidičem) a všechno se mi líbí. I cesta nakonec stojí za to, vidíte krajinu kolem sebe, něco, co by jste z letadla neměli šanci ani shlédnout.

Krásná dovolená. Super hotel, skvělý program. I když … alespoň ještě jeden den navíc jen v Barceloně :o). Ale slovy Jaroslava Seiferta: „….já se tam vrátím….“. Já tedy určitě ano. Zůstalo tam kus mého srdce, zůstaly fotografie, vzpomínky na báječnou dovolenou. Bylo zapomenuto trmácení autobusem, nakonec, dá se to přežít.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Antonio Gaudí

25.6.1852 Gaudí se narodil v Reusu u Tarragony. Narodil se kotláři Antónii Cornet i Bertran a Francesc Gaudí i Serra. Od dětství trpěl revmatismem, od dětství byl již velmi bystrý. Pravděpodobně bydlel v domě č.4 v ulici Call de San Juan v Reusu (dům již nestojí).

1863-1868  Studium na gymnáziu (klášterní škole) Colegio de Padres Escolapios v Reusu.
1867  Gaudí poprvé uveřejní několik kreseb v novinách "El Arlequín" v rukopisných exemlářích  (nákladem 12 exemplářů). Pro představení školního  divadla kreslí Gaudí kulisy.  
1869 v 17 letech odešel studovat do Barcelony.
1869-1874 navštěvuje přípravné kurzy pro studium architektury na  přírodovědecké fakultě Univer. v Barceloně.
1870  V souvislosti s restauračními  projekty pro klášter Poblet  navrhuje opatův erb.
1873-1877   Gaudí studuje architekturu na Escola Provincial d'Arquitectura v Barceloně. Během jeho studia vznikají četné návrhy a mezi nimi i brána hřbitova aj. Nebyl příliš  dobrým studentem. Když kreslil návrh, tak se často zaměřoval na nepodstatné detaily, že nakonec stavbě samotné nevěnoval tolik pozornosti. K připouštěcí zkoušce  nakreslil univerzitní aulu v řezu. Během studia si přivydělával peníze v kancelářích některých architektů, mimo jiné u Josepa Fontserého a Francisca de Paula de Villara, který později zahájí stavbu Sag.Familia. S Villarem spolupracuje na pracích pro klášter Montserrat.

Narhuje také fontánu pro Place de Cataluňa v Barceoně, která nebyla nikdy postavena. Měla být 40m vysoká a zaujímat celou plochu náměstí.

Jako student navštěvoval Café pro intelektuály na rohu La Rambla a  Calle de Pelayo v Barceloně.

Gaudí se vyhýbal kamerám, a  tak je málo jeho fotek. Měl světle husté vlasy, tmavomodré oči a statný vzrůst. Nosil vždy klobouky speciálně šité v „Arnau“. Nejraději sedával v kavárně plné intelektuálů, na  rohu ulice La Rambla a Calle de Pelayo v Barceloně
1876  umírá Gaudího matka

1878  Krátce před ukončením studia dostává Gaudí první veřejnou zakázku. Má pro město Barcelonu navrhnout lampy. V r. 1879 byly  postaveny první lampy. Měl je navrhnout pro Passeig de Muralla de Mar. Zde se projevuje Gaudího nacionalistické smýšlení.

15.3.1878  získává diplom architekta
1878 Gaudího projekt na výstavě v  Paříži přinesl nejen úspěch, ale také celoživotní přátelství s Eusebim Güellem, který si ho na této výstavě všimne. Jednalo se o výklad pro rukavičkáře Esteva Comellu. Gaudí zároveň intenzivné pracuje na projektu dělnického sídliště v Mataró. Projekt je 1878 vystaven na světové výstavě v Barceloně.

Po studiu podniká Gaudí s Aso. de Arquitectos de Cataluňa a A. Catalanista d'Excursions Científiques výlety do okolí – studium starých staveb atd. Dostává od Manuela Vincense i Montaner zakázku na stavbu domu.
1879 umírá Gaudího sestra Rosita
1881 Gaudí uveřejňuje článek o umělecko průmyslové výstavě v deníku La Renaixenca. Je to G. jediná novinářská práce. V tiskárně Jepús je vytištěn plánovací materiál pro dělnickou družstevní sídliště Mataró, který byl mezitím vypracován. Ve stejném roce zakoupila spol. "Associación de Devotos San José" alej domů na okraji B., kde se měl vystavět kostel k uctívání Svaté rodiny.

1882 G. úzce spolupracuje s arch. Joanem Martorellem a jeho prostřednictvím se dostává do úzkého styku s neogotick. stavebním stylem.
1883-1888  začíná pracovat na Casa Vincens, zároveň přijímá práce pro El Capricho, venkovský dům v Comillasu pro Dona Máxima Diaze de Quijano. Vedení stavby převedl na Cr. Cascanta i Colom.

1884-1887  G.postaví pro Güella na statku v Les Cortes vstupní trakt se stájemi. 1.velká práce pro Güella.
1886-1889 G. staví pro Güella městský palác v Barceloně. Během těchto prací cestuje v doprovodu druhého markraběte z Comillasu po Andalusii a Maroku - sláva G. vzrůstá.
1887-1893 G.vybuduje biskupský palác v Astorze.
1888-1892  G. pokračuje v práci na Colegiu Teresianu.

1891-1892  Stavba domu Casa de los Botines v Leónu.G. současně cestuje do Málagy a Tangeru, aby si prohlédl místa pro plánovanou misií, kterou má vybudovat.

1893 umírá biskup z Astorgy, který byl Gaudího přívržencem. Proto pro něj navrhl katafalk pro pohřeb a náhrobní desku. Po smrti biskupa přestal Gaudí pracovat na paláci biskupském pro nesrovnalosti s biskupskou správou.
1894  příliš přísným postěním se G. v době půstu dostává do nebezpečí. Tímto se hrozně přiblížil k náboženství, ke kterému měl v dětství velmi chladný vztah.
1895-1901 Gaudí spolu s svým přítelem Francescem Berenguerem i Mestres vinný sklep pro Güella v Garafu (Sitges).
1898 Gaudí začíná s plány na kostel v Colónii Güell. Práce se protáhnou až do r.1916 a přesto zůstane z větší části nedokončené: z celého kostela postaví G. kryptu a vstupní portikus.
1898-1900 G. staví v Barceloně dům Casa Calvet. Za tuto stavbu dostal cenu města r.1900 za nejlepší stavbu roku.
1900  G. byl pověřen, aby pro klášter v Montserratu vytvořil v rámci velkého růžencového projektu 1 slavné růžencové tajemství.
1900-1909  na pozemku, kde stával dům Martího I. postavil Gaudí pro Mariu Saguésovou venkovský dům ve stylu středověkého zámku.Budova leží na výšině před Barcelonou dostává kvůli krásné vyhlídce název Bellesguard.

1900-1914  v r.1900 začíná G. s pracemi na Güellově projektu vybudoval v Grácii velký obytný park. Z plánu byly vybudovány pouze 2 a to u vchodu do areálu. Až do r.1914 buduje Gaudí vstupní oblast, velkou terasu a složitou síť chodníků a cest.
1901 Gaudí konstruuje pro statek továrníka Mirallesa zeď a vstupní bránu.
1903-1914 Gaudí rastauroval katedrálu v Palmě - pokusil se obnovit interiér katedrály ve starém liturgickém smyslu.

1904-1906 G. představuje obytný dům Josepha Batlóa v B. Výsledkem je úplná novostavba na tehdejší poměry v revolučním stylu. Casa Batló je umístěna v ulici Passeig de Grácia 43.
1906 se Gaudí stěhuje do jednoho z domů postavených v Güellově parku, a to především kvůli svému otci, který umírá 29.října téhož roku.
1906-1910 Stavba domu Casa Milá ve stejné ulici jako Casa Batló č.92 - byl to Gaudího rozsahem největší obytný dům.

1908 Gaudí dostává nabídku navrhnout pro New York hotel. Zůstane jen u navrhovaných kreseb, které prozrazují odvážnou vizi stavby. Také plánuje postavit kapli pro Colegio Teresiano. Vše ztroskotá na rozporu Gaudího a představené C. Také byly zahájeny práce na kryptě Colonia Güell v Santa Coloma.
1909 Gaudí staví obecní školu u kostela Sagrada Familia.
1910 v Paříži se koná výstava Societé Nationale des Beaux-Arts, kde bylytaké představeny mnoho Gaudího děl. Eusebi Güell byl povýšen do hraběcího stavu.
1912 ve věku 36 let umírá Gaudího neteř Rosa Egea i Gaudí.
1914 umírá jeden z Gaudího kamarádů a spolupracovníků Francesc Berenguer i Mestres; s ním se Gaudímu v Reusu dostalo u Berenguerova otce 1. školní výuky. V tomto roce se Gaudí rozhodl, že již bude pracovat pouze na S.F.
7.6.1926 na své pravidelné procházce z kostela sv.Filipa, kde se pomodlil, byl zachycen projíždějící tramvají, která ho táhla sebou několik metrů. Chudě oblečeného Gaudího nikdo nepoznal a tak ho nikdo z přítomných taxíků nechtěl v bezvědomí odvést do nemocnice, za to byly potrestáni. Za tři dny umírá v nemocnici Hospital de la Santa Creu v Barceloně. Pohřben je v kryptě v Sagrada Fam.

Informace:

Gaudí byl inspirován několika směry klasicismus, romantismus (svoboda citu a subjektu) i nadšení pro minulost (osvícenství, středověk aj.)

Gaudí se NIKDY NEOŽENIL i když se k tomu dvakrát schylovalo
1. to byla mladá Američanka, kterou potkal, když si prohlížela katedrálu (bohužel již byla zasnoubená)
2. to bylo v Gaudího 32 letech, jméno není známo, jelikož není  nikde vedena dokumentace o Gaudím, vše je z ústních zdrojů.

O Sagrada Familia prohlásil: "Katedrálu nepostaví jedinec, je dílo několika generací. Dokončí je sám sv.Josef."

" Chcete vědět, kde jsem našel svůj vzor."

"Rovný strom, na něm jsou větve, na větvích ratolesti a na nich listy. A každá jednotlivá část roste harmonicky, velkoryse od doby, kdy ji stvořil umělec Bůh."

předpověď Gaudího u Casa Batló:

"Rohy zmizí  a hmota se bude hojně objevovat ve svých astrálních oblinách, slunce bude pronikat všemi 4 stěnami, a bude to jako představa ráje.

Gaudí se vzdal cementu a raději pracoval s cihlou. Raději vždy se vracel k řemeslným tradicím.

Zanechal po sobě pouze názory  nikoli propilovanou teorii.

Soudobé popisy Gaudího zároveň líčí jako dandyho, přísného vegetariána a zaníceného katolíka, revolučního vlastence, hluboce ortodoxního novátora i poustevníka, který si zvolil celoživotní celibát.