2006 Turecko

Turecko 8.-17.4.2006 (celkem 5.600 km)

Rozhodla jsem se napsat pár vět o Turecku, kam jsem měla možnost se podívat, ačkoli jsem vlastně nechtěla, nikdy to nebyl můj sen. Ti, kteří mě znají a vědí, jak na tom s cestováním jsem, by řekli – šílenost. Kdyby mi někdo, byť i jen před půl rokem před cestou řekl, že jednou pojedu do Turecka, okamžitě bych ho přihlásila na ozdravný pobyt v některém léčebném zařízení a sama bych si dala asi úplně studenou sprchu. Ale stalo se. Když jsem si před cestou listovala v literatuře o Turecku (zapůjčeno z knihovny), docela mě začaly trápit velké pochybnosti a otázky typu, proč tam vlastně jedu? Je sice pravdou, že knížky – průvodci byly asi deset let staré, ale co naplat.

Na začátek bych chtěla poděkovat cestovní kanceláři Vsacantour za bezvadný zájezd. Ti lidi, kteří to organizují, dělají svou práci naprosto báječně, a chtěla bych (ze zcela sobeckých důvodů), aby ji dělali i nadále. Osazenstvo autobusu bylo výborné, samí starší lidi, samozřejmě s výjimkami, ale není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Měli jsme štěstí, že s námi jela skupinka z Uherského Hradiště a mezi nimi paní profesorka Poláková z tamnějšího gymnázia, učitelka dějepisu a češtiny, která nám svým vyprávěním krátila dlouhé chvíle v autobuse. Zvláštní poděkování bych chtěla věnovat panu Havránkovi, našemu průvodci. Byl jednoduše skvělý.

Turecko – nemá asi smysl psát, jaká ta země je. To já ani nevím. Když se podívám na mapu, Turecko je víc než 10x větší jako naše republika, a jestli jsme procestovali 10%, tak je to hodně. Chci jen napsat, jak na mě zapůsobila, co ve mně zanechala, jaké dojmy a zážitky, pár postřehů.

Kdybych měla tuto zemi nějak definovat, tak je to země plná kontrastů, něco jako černá a bílá. Na jednu stranu strašně chudá země, s lidmi, kteří žijou v podmínkách, o kterých se nedá ani napsat. Na druhou stranu je to strašně bohatá země – svou kulturou, náboženstvím, historií, památkami, svým způsobem života, lidmi. Na jednu stranu je to strašně upravená země, díky pastevectví, ale na druhou stranu nějaký systém řízených skládek tam vůbec nefunguje. Objevují se hromady odpadu kolem cest, a po pár metrech další. Kdybych měla napsat jedno slovo, které tuto zemi charakterizuje, napadá mě – zelená země. Zelená díky zeleni všude okolo, zelené pole s olivovníky, s hroznovým vínem, upravenými poli, loukami, stromy, prostě nádhera. Je to země, která je obklopena čtyřmi moři, země s horami přes dva tisíce metrů, s nejvyšší horou pět tisíc metrů, země s nespočet památkami, o kterých jsme se učili v dějepise, země s krásnými pobřežními letovisky, přístavy, ale i vnitrozemím. Taky se rozprostírá na dvou kontinentech. To nám bylo dokázáno panem průvodcem, který při cestě k úžině Dardanely vyslovil památnou větu „vlevo je Evropa, vpravo je Asie“.

Určitě velkým rozdílem je náboženství, islám – muslimové. Pro mě nádherné stavby mešit s minarety, které byly na každém rohu. Psát o čem je islám, nemá smysl, ani to pořádně nevím, snad jen  pár postřehů. Je normální potkat na ulici muže, dva kroky za ním tři ženy (povoleno je mít maximálně čtyři) a okolo pobíhat pět dětí – jedna velká šťastná rodina. V Turecku je základem všeho rodina – dítě. Děti mají povinnou osmi letou docházku a ženy pak již dále nestudují a také nepracují. Prý ani nesmějí řídit auto. Opravdu chodí v černých hábitech, ze kterých koukají jen oči a nos, i v největším vedru. Ty modernější muslimky už nosí jen šátky a dlouhé kabáty. No, a ty nejmodernější už chodí v tom, na co jsme zvyklí my. Vždycky jsem si myslela, že tyto ženy trpí, že nemají žádná práva, že jsou něco méněcenného. Ale opak je pravdou. Ony jsou totiž vychovávány v tom, že naopak ony jsou nejcennější, a jen proto, že můžou mít dítě. Rozvod je povolen, bez zbytečného papírování, stačí třikrát vyslovit kouzelnou formuli, něco ve smyslu zapuzení. To se pak stává opravdovým zapuzením, neboť rozvod je pro ženu brán jako nepřijatelný, a dokonce se jí i vlastní rodina zřekne. Taková žena je pak ztracená, nemá nic, zázemí, děti, kam jít, peníze. Pro ženy muslimky je tedy naprosto normální se vdát, jsou zvyklé na mnohoženství (za jedno to často vidí doma, v okolí, v rodině, za druhé je k tomu vede víra), porodit dítě a žít, starat se o domácnost, kde naprosto vládnou. Říká se, že právě pod těmi hábity nosí krásné prádlo, oblečení, o kterém si jen i my můžeme nechat zdát. To vše jen pro soukromí rodiny. Naopak si v Turecku může připadat žena evropského typu, svobodná matka, zaměstnaná, se svým životním stylem – svým bytem, autem apod. trochu méněcenná. Tohle je zase všeobecně pro Turky něco nepochopitelného. Je tedy otázkou, kde jsou manželství šťastnější. Jistotou však je, že mají určitě menší rozvodovost. Jen tak na okraj, když každý Turek má povoleny čtyři ženy, nevím, jestli to všeobecně znamená, že je v Turecku čtyřikrát více žen.

A je pravdou, že když jedete okolo místních restaurací se zahrádkami, v kteroukoli denní hodinu, všude uvidíte posedávat jen muže, ženu žádnou.

Jedno z pravidel Islámu je dojít do Mekky. Vůbec jejich způsob modlení, pětkrát denně je svolává muezín, aby se modlili, ať už v mešitě, nebo doma na koberečku právě s čelem k Mekce. Svolávání není ve stejnou dobu, řídí se pohybem slunce. Další z pravidel islámu je dávat „bakšiš“ – obdarovávat chudé a pocestné. Turci tohle dovedli do detailu se kterým jsme se setkali, a sice, když jsme spali v hotelích, tak kolem nás pobíhali zaměstnanci hotelu, ale takoví, kteří berou opravdu minimální mzdu, nebo dokonce vůbec žádnou, a žijou právě jen z bakšišného. Tudíž, počítá se i s turisty, kteří jsou s tímto obeznámeni.

Docela zajímavé jsou křižovatky ve větších městech, semafory, kde jsou čtyři kola – samozřejmě červená, oranžová, zelená, ale jedno počitadlo navíc, a sice počitadlo sekund, jak dlouho bude ještě svítit zelená, nebo červená. Vůbec musím dokonce pochválit turecké silnice a dálnice. Ano, mají i dálnice, hlavně mezi většími městy, které mají letiště a které je spojují mezi sebou, nebo mezi přímořskými letovisky. Jeli jsme i po mnohých cestičkách mezi vesnicemi, a mohu říci, že některé byly lepší než třeba silnice mezi Rožnovem a Valmezem. Stačí zmínit i samotnou cestu do Turecka vůbec. Výborné dálnice mají Maďaři, dokonce lepší než naše. Ono taky srovnávat něco s dálnicí – panelovkou Brno-Praha dost dobře nejde. Dobré silnice byly i v Srbsku, i v Bulharsku. I když se vyskytly i kuriozity typu, že jsme jeli po dálnici, která končila v poli, z ničeho nic, a byl sjezd na vedlejší cestu, která vedla dále. Když už jsem u toho, musím říci, že i samotná cesta po Srbsku a Bulharsku stála za to, tolik chudoby a bídy se hned tak nevidí. Každý by to měl vidět, aby si mohl říct, že je rád za to jak a v čem žije, a ne si neustále ztěžovat, jak to mají Češi ve zvyku. Dalo by to všem trochu víc pokory.

Ještě k dopravě taková poznámka – ve větších městech funguje místní autobusová doprava, která má sice zastávky, ale když kdekoli stojíte a mávnete na autobus, zastaví vám a stejně tak při vystoupení stačí říct kde, a zastaví vám. To vše za směšný peníz. Co se týče slušnosti řidičů, jsou daleko ohleduplnější a slušnější než kdekoli jinde, a to i v Istanbulu. Sice troubí, jezdí i na červenou, ale v zásadě nejezdí agresivně.

Další zajímavostí (alespoň pro mě) byla výstavba domů pro normální lidi. Oni totiž přijdou někam, kde se jim líbí a začnou stavit domek. Vůbec neřeší problémy s pozemky, natož pak stavebním povolením. Prostě tady se mi líbí, tak si tu postavím dům. Stavějí na etapy, železobetonová konstrukce (to by u nás neprošlo kvůli tepelným mostům) a výplňové zdivo z pálených cihel (spíš kde se co najde). Etapy jsou takové, že postaví první patro, udělají strop (železobetonový), nechají vyčnívat výztuž, zabydlí se a jde to tak dál, než mají další generaci. Mezi tím na stropě pěstují třeba hroznové víno. Domy často ani neomítají. A je kupodivu, že takto staví i obchody, normálně dole se už prodává a o patro výš trčí jen výztuž pro další výstavbu. Občas by statik zaplakal nad tím, co jsme viděli, například balkon – konzolu a na ní šalování stropní konstrukce, ovšem pod tím bez jakékoli podpory. I normální člověk by poznal viditelný průhyb okolo 20 cm.

Turecko je proslulé svým čajem, kávou, olivami, zrajícím sýrem, medem (turecký med je lahůdka), oříšky, rozinkami, hedvábnými a kašmírovými šátky, koberci, zlatem, stříbrem – prostě mít dobrého sponzora, ten kdo miluje nakupování, ať jede do Turecka. Nejlepší je nakupování na bazarech, kde panuje fenomén smlouvání. Nejsou dány pevné ceny, nikde nenajdete visačky s cenami, prostě obchodník nahodí cenu a je na vás, kam se dostanete. Zpravidla se říká, že jít na šedesát, sedmdesát procent jeho ceny je úspěch. Ano, i nám se to povedlo a má to své kouzlo.

Dále – všude v průvodci se dočtete, že je zakázáno fotit vojenské prostory. Kroutila jsem nad tím hlavu, ale až tam jsem pochopila proč. Turecko má totiž největší, nejpočetnější armádu v NATO, to znamená, že vojenských prostorů je tam strašně moc. Na každém rohu je oplocený kus země, sem tam budova mezi lesem, a chlapíci v maskáčích a se samopaly, kteří to všechno hlídají.

Všude, kde jsme spali, jsem měli na pokoji televizi. Jelikož jejich programy s arabštinou nám byly k ničemu, všude jsme naladili hudební stanici. Jejich hudba je naprosto odlišná od naší, ale musím říct, že po dvou dnech jsem jí přišla na chuť. Je melodická a podmanivá. Taky pěkný kontrast této země, v televizi v klipech ženy pěkně odhalené, svůdné a na ulici potkáte skoro jen zahalené postavy.

Jídlo – kapitola sama pro sebe, vynikající, delikátní. Tím, že muslimové nejí vepřové a díky pastevectví, tak hlavním masem je jehněčí a hovězí. Pro turisty nabízí i kuřecí. Musím říct, že i vařené hovězí a jehněčí umí výborně připravit. Jejich přílohou je hlavně kuskus. A až se naučí dovařovat brambory, tak jim nebude co vytknout. Ne, opravdu to bylo vynikající, jejich kebab – to jsme si často dávali na ulicích, byl skvělý. Jídlo v hotelích bylo neskutečné, vždycky polívka, jídlo formou švédských stolů, nespočet salátů, těstoviny, jejich speciality, naše jídlo, maso, přílohy, zelenina, sladké zákusky, slané zákusky, ovoce, pití, pečivo. Pečivo je také kapitola sama pro sebe, ať mi Francouzi odpustí, ale jejich bagety nejsou zdaleka tak dobré, jako v Turecku.

Tulipán – národní kytka, všude okolo. Tudíž není pravda, že Holandsko je tulipánová země, a že od tamtud jsou tulipány.

Lidé – nemůžu si stěžovat, všude jsem se cítila bezpečně, i ve společnosti mužů. Někdy mě napadlo, zda-li jsme větší atrakce my pro ně, nebo oni pro nás. Často se za naším autobusem ohlíželi, mávali. Nevím, jestli jsem přišla na to, proč, ale jeden důvod by tu byl. Po cestě jsme skoro nepotkali cizí autobus, z jiných zemí. Jen zcela výjimečně jeden z Maďarska. Je to dáno tím, že turisté do Turecka zejména přilétají (čtyři města mají letiště) a dále se nechávají rozvážet tureckými autobusy (vlastní výroby – Mercedes Benz). Je to opět politika zaměstnanosti. Země je to daleká, takže letecká spojnice šetří mnoho času, tvoří se tak místa v aeroliniích, pak následně v automobilkách, které vyrábějí autobusy, následně ve společnostech, které vše organizují (řidiči, průvodci apod.).

Co se týče jazykového vybavení, turečtina, arabština je strašně nesrozumitelná řeč, příšerně. Ale Turci umí výborně německy a anglicky. Německy proto, že tam jezdí pracovat a anglicky proto, že je to žádané. Ale není ani výjimkou, že na vás mluví rusky, dokonce česky. Jsou velmi učenliví, hlavně když chtějí prodat.

Měna je velmi příznivá, dá se všude platit jejich tureckými lirami, eury, i našimi korunami. Kurz je asi za jedno euro 1,62 jejich lir, což je asi za jednu naši korunu 18 jejich lir (v roce 2006).

Počasí. V Turecku není zima, jen období dešťů (říjen až duben). Na cestování po zemi je nejlepší doba v dubnu a v říjnu. Přes léto je tam prý moc vedro, turistická sezóna lidí, kteří jezdí k moři začíná koncem dubna.

A nyní takový popis cesty.

1.den 8.4.2006 sobota – cesta přes Slovensko do Maďarska

Odjezd byl ráno, 6:15, z Rožnova. Už samotný nástup do autobusu stál za to. Jelikož mi bývá blbě, tak jsem do smlouvy uvedla požadavek na přední místo. Samozřejmě zasedacím pořádkem mi bylo uděleno místo vzadu, na předposledním sedadle. V tu chvíli jsem se rozklepala, nejlépe s úmyslem vystoupit. Ale což, zatnula jsem zuby, nadrogovala jsem se a jelo se. Prý ten zasedací pořádek dělali podle věku, nejstarší dopředu, tak z toho vyplývá, že jsem byla jednou z nejmladších účastnic zájezdu, jak potěšující. Stáli jsme asi na sedmi zastávkách, poslední byla v Břeclavi. Pak přejezd hranic na Slovensko, Maďarsko. Spali jsme v maďarském městě Szegedu, alespoň vím, odkud je segedínský guláš (škoda jen, že tam nevěděli o co vůbec jde). Hotel Tizsa – moc pěkné pokoje, spalo se tam výborně, na cestě zpět jsme spali ve stejném pokoji, takže už na to jsme se těšili. V Szegedu jsme se byli projít sami po městě, řeka Tisa byla trošku rozvodněná. Mají tam nádhernou katedrálu, do které jsme i vlezli. Byl to takový první vnitřně nejhlubší zážitek, neboť tam zpívala žena s mužem, zjevně turisti, dvojhlasně, a nádherně.

2.den 9.4.2006 neděle – přejezd Maďarsko, Srbsko, Bulharsko – vstávali jsme ve dvě v noci. Hrůza. A jelo se dál. Večer jsme přijeli do Turecko. První setkání s Tureckem všechny otrávilo, neboť jsem čekali na hranici Bulharsko – Turecko tři a půl hodiny, aniž by někdo věděl proč. Jen jsme sledovali speciální místo pro autobusy, kam zajely, lidi vystoupili i s věcmi, autobus odjel, byla provedena prohlídka jak lidí, věcí, i autobusu, autobus se vrátil, lidi nasedli a jeli dál. Tomuto jsme naštěstí byli ušetřeni, nevím, asi všude vládnou úplatky. Na první straně turecké hranice nám Turek posbíral pasy, dali nám razítka, jeli jsem dál, na druhé straně turecké hranice nám jiný Turek znovu prohlížel razítka, napadlo mě, že asi mají ISO, a tudíž se řídí následnými kontrolami a papírováním, neboť z té druhé strany jsme byli vráceni na první, kde nám prý měli dát razítko na nějaký společný papír. Při cestě zpět jsme tohle absolvovali jen za dvě a půl hodiny, navíc na první straně s dotazem na ono zmíněné jedno razítko, které prý vůbec není potřeba, a světe div se, dojeli jsme na stranu druhou a opět nám to razítko chybělo. K tomu není absolutně co dodat. Byrokracie vládne i v Turecku. (Nutno podotknout, že tohle byl jen jediný negativní zážitek).

Díky zpoždění jsme přijeli do Edirne (první město, první zastávka v Turecku, první nocleh) až v jedenáct večer. Honem na večeři a spát. Hotel Sultán.

3.den 10.4.2006 pondělí            

Vítá nás město Edirne. Navštívili jsme Selimovu mešitu – nádhera. Byla ještě zavřená, ale ochotný pán ji otevřel jen pro nás. I to zapůsobilo, že jsme tam byli jen sami. Před mešitou pěkně vyzout, a po koberci, po kterém se chodí jak po mechu. Paráda. Viděli jsme i mešitu Eski Camii. V Edirne jsme zažili den policie. Všude okolo policisté, čili nejbezpečnější místo na planetě. Nutno dodat, že turecký muž v uniformě má své kouzlo. Jen škoda, že jsou tak malí.

EDIRNE
Edirne leží 235 km od Istanbulu, a již od doby Římanů je známá cesta Via Egnatia vydlážděná dlažebními kostkami.

Město s původním názvem Uskudama bylo založeno Thráky. Časem se tento říční přístav stal významnou zastávkou karavan putujících z Evropy do Asie a naopak. Zlatá éra nastává za vlády Římanů. Město se pod novým názvem Hadrianopolis podle císaře Hadriana zapsalo do dějin jako klíčová pozice pro vládu nad Thrákií. Hadrian vybudoval ve městě pevnost, která jej měla chránit před dobyvateli.

V roce 1147 byla Hadrianopolis vypálena křižáky. V roce 1353 získali nadvládu nad městem Osmané. Osmanským vojákům sultána Murada I, který přejmenoval město na Edirne, sloužilo toto místo jako základna pro výpady na Balkán a do Evropy. V roce 1365 se Edirne stalo dokonce na 90 let hlavním městem osmanské říše. Po dobytí Konstantinopole v roce 1453 se hlavní město Osmanů opět přestěhovalo.

V roce 1912 padlo Edirne nakrátko do rukou Bulharů. Po 1. světové válce pak připadla celá Thrákie včetně Edirne Řecku. K Turecku bylo město opět připojeno v roce 1922 po dobytí Mustafou Kemalem v národně osvobozenecké válce.

Symbolem Edirne je Selimova mešita (Selimiye Cami). Postavil ji pro sultána Selima II. v letech 1569-1575 architekt Sinan. Dnes je pokládána za jedno z jeho nejzdařilejších děl a za jednu z nejkrásnějších osmanských mešit na světě. Mešita stojí na vrcholu kopce. Díky 999 oknům je velmi světlá a vzdušnost ji dodávají čtyři štíhlé minarety vysoké 83 metrů. Ohromující interiér je překlenut kopulí o průměru 31,3 metrů, která je podepřena osmi pilíři. Stěny jsou pokryty keramickými kachlemi. V centru mešity stojí kazatelna podepřená dvanácti sloupy. Pod ní je mramorová vodní nádrž. Vnitřek 44 metrů vysoké kopule je zdobený rytinami. K mešitě patří i knihovna, teologická škola a další objekty.

Mešita Eski Camii, neboli Stará mešita je nejstarší osmanskou stavbou ve městě. Stojí naproti Selimově mešitě. Stavba má jeden minaret a řadu kopulí. Vznikla za vlády Mehmeda I. v letech 1403 až 1414.

Mešita Serefeli, čili mešita Tří balkónů se nachází na třetí straně Náměstí Republiky. I ona byla postavena za vlády Murada I. v letech 1437-1448. Její kopule má výšku 26 metrů a průměr 24 metrů. Na nádvoří je 21 menších kopulí. Minarety jsou charakteristické svými třemi balkóny.

Krytý bazar Bedesten najdeme vedle Staré mešity. Je 60 metrů dlouhý a 30 metrů široký. Nedaleko je i bazar paši Aliho vybudovaný v roce 1569 architektem Sinanem. Vedle bazaru stojí karavanseraj Rutena paši.

Cesta pokračovala k úžině Dardanely, oddělující Evropu a Asii. Pro mě samotnou bylo i přeplutí na trajektu zážitkem. Krásné modré moře, sledování okolní krajiny, lodí, paráda.

DARDANELY
Jižnější ze dvou úžin (65 km dlouhá, nejužší místo 1,3 km), které oddělují Evropu a Asii. Jedná se významnou vodní cestu, která byla hojně používána již v prehistorických dobách. Řekové ji nazývali Hellespont. Poblíže místa dnešního trajektu se nacházela starověká města Abydos (asijská strana) a Sestos (evropská strana). Poloostrov tvořící evropskou stranu úžiny se nazývá Galipoli a byl významným místem válečných operací v průběhu první světové války. Cesta mezi dvěmi světadíly, perský král Xerxes se tudy dostal do Evropy a Alexandr Veliký do Asie.

Další návštěvou bylo město Trója, známé z dějepisu. Bylo trošku zklamáním, na malém prostoru, nic moc, ale trojský kůň tam opravdu je (lépe řečeno jen jeho kopie).

TRÓJA (Truva)

Jedno z nejslavnějších prehistorických měst. Za svůj význam vděčilo výhodné poloze při dardanelské úžině. Do všeobecného povědomí vstoupilo v souvislosti s tzv. Trójskou válkou, kterou básnicky zvěčnil slavný starořecký básník Homér. Jeho rozsáhlý epos opěvující hrdinská utkání pradávných Achajců a Trójanů se jmenuje Ilias, neboť jedno z jmen, které v průběhu své historie Trója nesla bylo Ilion. Před homérovou Trójou zde stálo nejméně šest starších měst. Všechna v polovině minulého století vykopal německý amatérský archeolog H. Schlieman. Kromě vzácných archeologických nálezů zde našel i několik velkých zlatých pokladů. Ale také udělal při vykopávkách mnoho chyb a mnohé bylo porušeno, znehodnoceno.

Deset vrstev trojského osídlení se datuje asi od roku 3 700 před Kristem až do roku 400 po Kristu. Nejstarší vrstva dokazuje, že tehdejší obyvatelé už znali kovy, žili v domech postavených na kamenných podezdívkách a používali jednoduše zdobenou keramiku. Další vrstva – cihlové hradby s kamennou podezdívkou, keramiky vyráběna na hrnčířském kruhu a byla vypalována.

Trója – městské hradby, základová zeď, obytné domy, Akropolis, šachta studny, bašta, rezervoár vody, zásobárna, chrám bohyně Athény, rampa z doby bronzové (21 m dlouhá, 5,5 m široká), nález Priamova pokladu H.Schliemanem, který byl uložen v Berlíně, ale během II.světové války se ztratil.

Římské stavby – odeion, beleuterion (radnice), jižní brána, pilířový dům (půdorysně 26 x 12 m).

O tom, zda je Trója skutečně identická s oním starověkým městem, které podle Homérovy Iliady achájští bojovníci pod vedením krále Agamemnona deset let marně obléhali a nakonec dobyli díky Odysseově lsti (pomocí známého trojského koně), mají v poslední době odborníci pochybnosti. Jisté je jen to, že je to sídlo položené na pahorku, který byl od počátku doby železné nepřetržitě osídlen.

Dál následoval přejezd do města Ajvalyk, kde jsme spali v hotelu Kalíf, nádhera, výhled i na moře. Sice jsme měli potíže s elektřinou, než jsme přišli na to, že magnetické karty, klíče, se musí dát do takové zásuvky u vchodu, a tím se aktivuje elektřina. No, poprvé na výletě z domu ve velkém světě.

4.den 11.4.2006 úterý

Cesta dále.

Starověké město Pergamon – nádhera. Zajímavé je, že toto město bylo úplně na kopci, jen ta představa, jak tam dostali všechen stavební materiál je neskutečná. V Bergamu je nádherná Červená bazilika – tedy spíš zbytky, podle červených cihel, ze kterých je postavena.

Červená bazilika (turecky „Kizil Avlu“) – postavená z příkazu císaře Hadriána začátkem 2. století po Kristu. Původně cihlová stavba obložená mramorem s výškou 19 m. Před ní se rozprostíralo nádvoří o rozměru cca 200 x 200 m. V bazilice byla uctívána trojice egyptských bohů – Serapis, Isis a Harpokrates. V křesťanském období byl uvnitř chrámu zřízen kostel.

PERGAMON
Trosky akropole antického města založeného ve 3. století př.K. dvořanem Alexandra Makedonského Lysimachem. Město se postupně stalo střediskem významné říše ovládající severozápadní oblast Malé Asie. Ve druhém století poslední král z dynastie Attalovců odkázal říši Římu. Rozvoj města se ani potom nezastavil. Město proslulo svojí výstavností a velkou knihovnou. Teprve v důsledku mongolských a tureckých vpádů počalo postupně upadat, až zcela zaniklo a bylo zapomenuto. Dnešní nedaleké město Bergama leží již na jiném místě (částečně na troskách antického a byzantského města ležícího pod akropolí).

V Pergamonu se narodil slavný lékař Galenos. Pergamon býval jedním z nejkrásnějších a největších ze všech řeckých měst.

Pergamon – Dolní agora, tři gymnázia – pro malé hochy, starší chlapce a mladé muže, lázně, toalety, hala cti, odeion, svatyně bohyně Demeter, základy obytných domů, horní hradní návrší, pergamonský oltář – v muzeu v Berlíně, knihovna (druhá největší knihovna antického světa), Athénina svatyně, zbytky královských paláců, arzenál (sklad zbraní), Trajáneum (půdorysně 70x65 m), divadlo (stavba ze 3. století před Kristem, plocha 4 200 m2, přes 80 řad lavic k sezení, 10 000 diváků, ti z nejvzdálenějších a nejvyšších lavic seděli 37 m nad úrovní jeviště), Dionýsův chrám.

Průjezd městem Izmir s 3.000.000 obyvatel. Nesmírně moderní a pěkné město. V minulosti bylo zničeno zemětřeseními. Tady mě napadlo, že bych tam dokázala žít. Děsná myšlenka.

Druhý největší turecký přístav. Traduje se, že je rodištěm básníka Homéra. Průmyslové centrum regionu. Izmir je znám jako Smyrna.

Další zastávka Didyma – starověká věštírna – opět nádhera.

Další zastávka Milet – starověké město – opět nádhera.

MILET-DIDYMA

Jde o dvě antická města v okolí Bodrumu. Milet byl centrem starořecké filozofie, jež sláva dosáhla vrcholu v 6 století před naším letopočtem. Pocházejí odtud známí řečtí filozofové Thales Milétský nebo Hippodamus. Dnes lze obdivovat divadlo s kapacitou 10 000 diváků nebo Faustiny lázně, lázeňský komplex z 2. století po Kristu, pojmenovaný podle manželky římského císaře Marca Aurelia, zahrnující šatnu, studenou, vlažnou a horkou lázeň a saunu. Z divadla je nejlepší výhled na celý areál zřícenin. Při rekonstrukcích byla  obnovena císařská lóže, ohraničená 4 sloupy.

Didyma byla nejproslulejší věštírna starořeckého světa na území Malé Asie, stejně proslulá jako věštírna v Delfách. Gigantická stavba byla pokládána za 8. div světa a ohromí každého milovníka antiky.

Didyma – Apollonův chrám je stále nejvelkolepějším chrámem v Turecku. Částí stavby bylo celkem 120 sloupů, každý o průměru 2 m a výšce 20 m. Terasa (stupňovité podium – crepidoma), odkud kněží sdělovali čekajícím tazatelům Apollonovu vůli, byla vysoká 14 m. Když vstoupíte dovnitř, spatříte hlavu římské Medúzy, kde se ve studni pod ní poutníci před vstupem do chrámové svatyně očistili. Do věštírny (naiskos) samé mohli vstoupit jen vyvolení, zde stála ústřední svatyně, malá, 11 m vysoká kaplička se čtyřmi iónskými sloupy, které nesly Apollonovu podobiznu.

Po většinu své historie Didyma plnila funkci historické věštírny – její posvátné prostory byly domovem kněžky, která se po vdechnutí par z pramene dostávala do hypnotického stavu a odpovídala na složité otázky týkající se lásky, rodiny, tužeb, které trápily lidi ve starověku stejně jako dnes. První svatyni zničili Peršané, a když se moci nad krajem zmocnil znovu Alexandr Veliký, naplánoval vybudování nového chrámu. Ohromné rozměry stavby ji téměř předurčovaly k tomu, aby nebyla nikdy dokončena, a ačkoli práce trvaly 5 století, obavy se skutečně naplnily. Výsledek je i pře to úchvatný.

Příjezd do přímořského letoviska s 400 hotely Kusadassi. Nocleh v hotelu Pigale Panorama, kde jsme strávili dvě noci. Vynikající hotel, bazén venku i uvnitř, krásné pokoje, výhled z balkonu přímo na moře. A je tedy pravdou, že i náš hotel jsme chvíli hledali, neboť jaksi nebyly označeny ulice, tudíž nepřeberné množství možností, kdepak je právě ten náš hotel.

Kussadasi znamená „ptačí ostrov“.

5.den 12.4.2006 středa – Kusadassi       

Když jsme jeli z Kussadasi na další zastávku, byly přímo u moře vidět vybudované velkolepé aquaparky. Je tam prý strašně drahé vstupné, ale Turci sami je upřednostňují než koupání v moři o pár metrů dál, a sice kvůli bezpečnosti, hlavně dětí.

Návštěva: v tento den jsme měli tureckého průvodce Erkana (další důkaz turecké zaměstnanosti – na některé památky Vás nepustí bez místního průvodce, kterému musíte rovněž zaplatit nad rámec vstupného).

Meryemana (dům Panny Marie – poslední místo života a smrti Panny Marie. Prý existují tyto místa dvě, ale rozhodně bych pochopila, kdyby tohle místo bylo to pravé, úžasný klid v lesích, na kopci.)

Efes (Celsova knihovna, aj.) – nádherné starověké město

EFESOS
Na místě původně karského města vybudovali nejprve Řekové a později Římané rozsáhlé město, které se postupně stalo nejvýznamnějším centrem egejského pobřeží Malé Asie. Chrám bohyně Artemis byl jedním z divů světa. Na začátku letopočtu se město stalo významným centrem rychle se šířícího křesťanství. Význam města začal upadat s postupným zanášením zálivu na jehož břehu město leželo; nyní se nachází asi 17 km od moře. Většina poměrně dobře zachovalých trosek pochází z římského období. Vedle rozsáhlých trosek města je zde připomínána i jeskyně legendárních Sedmi spáčů a dům v němž na konci života bydlela Panna Maria.

Efes – K velkému divadlu vedla cesta „Arkadiana“, 11 m široká honosná ulice, začínající u moře, přístavu. Po Mramorové cestě se dostaneme k Celsově knihovně. Výstavná dvoupatrová budova postavena Tiberiem Juliem Aquilou na památku svého otce Tiberia Julia Celsa. Ženské postavy na průčelí ztělesňují zprava doleva vzdělanost, poctivost, ctnost a moudrost zesnulého správce Celsa. Vpravo od Celsovy knihovny je brána obchodní agory, kde uprostřed stály sluneční a vodní hodiny. Okolo agory stály sloupové haly. Údajně je v Efesu nevěstinec, ale pochybuje se o tom z důvodu toho, že tato budova o níž se to předpokládá je uprostřed města. Hadriánův chrám byl postaven na památku římského císaře Hadriána. Dále je zde Trajánova studna, Variovy lázně, Domiciánův chrám, Memmiův pomník, Polliovo nymfenium, Herakleova brána či státní agora, ve které se nachází efeská radnice, kde se scházel magistrát města a hořel zde svatý oheň a odeion – malé divadlo (asi 1500 lidí), sloužící jako poradní shromaždiště. Divadlo (24.000 diváků) se nachází na konci Arkadské cesty, což je široká sloupovím lemovaná ulice, která vede k prostřední přístavní bráně.

Selcuk

Kostel sv.Jana Apoštola             V 6. století po Kristu dal cisař Justinián nad údajným hrobem apoštola Jana zřídit obrovský kostel, jehož interiér je celý obložen mramorem. Kostel byl tak veliký, že kvůli předsíni musel být pahorek, na kterém stojí, dokonce uměle rozšířen.

Artemidin chrám – bohyně lovu, původně 127 sloupů (jeden ze 7 divů světa) – docela zklamání po prohlídce krásných a zachovalých měst, neboť Artemidin chrám je jeden sloup a nic víc.

První chrám ze 6. století před Kristem zničil roku 356 před Kristem požár. Žhář Herastratos uvedl, že se svým činem chtěl navěky zapsat do dějin, což se mu povedlo.

Zlatý ráj – velmi luxusní obchod se zlatem, ceny opět smluvní.

Kožená show – přehlídka největšího prodejce kůže v Turecku aneb vše pro turisty

Opět nocleh v Kusadassi (hotel Pigale Panorama), večer prohlídka města, procházka k moři.

6.den 13.4.2006 čtvrtek – odjezd z Kusadassi       

Návštěva:

Aphrodisiasis – nádherné starověké město – hrobky, lázně, paláce, divadlo, město z mramoru, protože poblíž byly mramorové doly.

Pamukkale

APHRODISIASIS

Starověké města Aphrodisias, proslulého kultem bohyně krásy a lásky Afrodité. V době největšího rozmachu se město stalo centrem sochařského umění a dodavatelem antických mramorových soch do dalších řeckých měst včetně nedalekého Efesu. Současný archeologický areál je velmi působivý a množství mramorových soch a sarkofágů dodnes návštěvníky udivuje svojí dokonalou krásou. Město je převážně z mramoru, který je protkán modrými žilkami. Město leží na náhorní plošině 600 metr nad mořem a je obklopeno mramorovými horami. Jeho původ se datuje do prvního a druhého století našeho letopočtu. Je zde dochované divadlo, sebasteion (místo uctívání římských císařů), agora, Hadriánovy lázně, Biskupský palác, chrám bohyně Afrodity, škola filozofie a stadion (30.000 diváků).

PAMUKKALE
Pamukkale je jednou z největších pozoruhodností Turecka. Nachází se 18 kilometrů severně od Denizli. Jedná se o velkou travertinovou kupu, po níž stéká voda bohatá na vápník. 15 000 let se vápník usazoval na skalních terasách, aby vytvořil lesknoucí se bílé kaskády, bizardní jezírka a vodopády, sloužící jako kouzelné pohádkové schody. Pramen, který vyvěrá v nejvyšším bodě náhorní plošiny, je proud teplé vody, vápníkem obohacené, která stéká po stěnách, ochlazuje se a sráží v pevný bílý vápenec=travertin.

Název Pamukkale znamená v překladu Bavlníkový hrad a je odvozen od travertinových teras vytvořených termálním pramenem. Ten vyvěrá na úpatí hory Sal na 100m vysokém útesu a dosahuje teploty 36 až 38 stupňů. Voda je radioaktivní a obsahuje množství oxidu uhličitého. Je pověstná blahodárnými účinky na oči, pokožku, srdce, revmatismus a dermatologická onemocnění. Jako lázně je zdejší pramen využíván již od dob antiky.

Hierapolis jsou zříceniny antického města, které stálo na planině nad prameny. Bylo založeno ve 2. století př. n.l. pergamonským králem Eumenesem II. jako lázeňské léčebné středisko. Největší rozkvět zaznamenalo za vlády Římanů, kdy byly postavené i nové lázně. Hierapolis přežilo několik zemětřesení, kdy bylo vážně poškozeno, ale nepřežilo vpád Seldžuků.

Z historických památek se zachovaly lázně dnes sloužící jako muzeum a pozůstatky dvou velkolepých nekropolí. Jedná se pravděpodobně o největší hřbitov v celé Malé Asii. Je zde také rekonstruované divadlo z 2. století, kostel sv. Filipa a další objekty.

Další lázně s léčivou vodou a bahenní koupelí leží 5 km severně od Pamukkale u vesnice Karahayit. Horká voda vycházející z místních pramenů údajně přináší věčné mládí.

Hierapolis – další starověké město, hned nad Pamukkale.

Nocleh po cestě v „zájezdním hostinci“, jak by řekl našinec. Ne, šlo o to, že to byl opravdu hotel u vesnice, skoro v poli, kde nic, tu nic. Ale byl sestaven z malých domečků okolo bazénu. Každých 6 lidí mělo svůj domeček, náš se jmenoval Didyma.

7.den 14.4.2006 pátek  

Bursa – bazar (Bedestan), hrobka prvních 7 sultánů v Turecku, město vystavěné na úpatí hor (2.000 metrů), v blízkosti sjezdovek. 1.200.000 obyvatel. Nejstarší metro - pouze se dvěmi stanicemi. V Burse mě napadlo, ať mi někdo dá mapu a tři dny, a já to tady chci poznat.

Istanbul – příjezd večer (hotel Aksaray, ve stejnojmenné čtvrti, uprostřed Istanbulu) – úžina Bospor, město s 12.000.000 obyvateli.

K noclehu, měli jsme v pokoji strašné vedro, prý proto, že přes noc bylo v Istanbulu asi 10 stupňů a tak nám Turci v dobré víře, že by nám mohla být zima zatopili na příjemných 25 stupňů. No, řekněte sami, nejsou to milí lidé? Asi jaksi nevěděli, že u nás bylo letos v zimě i 25 stupňů pod nulou.

8.den 15.4.2006 sobota

Istanbul – Aya Sofia, hrobka jedné z manželek nějakého sultána (jinak nebylo obvyklé, aby manželky sultánů měly hrobky, proto je to vzácnost), Modrá mešita, Hipodrom (Koňské náměstí), Yerebatan (římská cisterna) – nádherný prostor pod zemí, každý sloup osvětlený zvlášť – nádhera , Golden Horn (zátoka Zlatý roh – Bosporu), Egyptský bazar, z Topinak paláce, Grand bazaar.

V Istanbulu mě napadlo, že být mladší, mít tu možnost, že bych tam chtěla studovat, mají tam moderní univerzitu, a určitě by to stálo za to.

Istanbul – přirovnání „lidské mraveniště“

ISTANBUL
Istanbul – jméno vzniklo z řeckého eis tin polin (do města).

Istanbul je největší město Turecka. Bývalo hlavním městem Římské, Byzantské i Osmanské říše. Po vzniku Turecké republiky v roce 1923 se však hlavním městem stalo do té doby nevýznamné provinční město Ankara. Dnes je Istanbul nejen hlavním městem stejnojmenné provincie, ale udržuje si i svůj význam historický, kulturní, společenský a hospodářský. Toto živé muzeum slavné historie je bezesporu jedním z nejkrásnějších měst na světě.

Modrá mešita (mešita sultána Ahmeda) neboli Sultan Ahmet Cami je největší islámskou stavbou ve městě. Nechal ji postavit sultán Ahmed I. v roce 1609. Stavby, která byla dokončena v roce 1619 se ujal architekt Mehmed Aga. Cílem bylo překonat byzantské umění a krásu chrámu Aya Sofia, který stojí naproti. Přestože architekt okopíroval některé stavební prvky tohoto chrámu, je zde patrný rozdíl v pojetí byzantské a osmanské architektury, což dokazují zejména minarety obklopující stavbu. Sultán požadoval minarety ze zlata. Nedorozuměním se stavitel domníval, že minaretů má být šest. To způsobilo nevoli v islámském světě, neboť jedinou mešitou se šesti minarety byla do té doby mešita Kaába v Mekce.

Modlitebna má vnitřní rozměry 64x72 metrů. Ve výšce 43 metrů ji překlenuje kopule o průměru 22 metrů. Interiér zdobí 22 000 Iznických dlaždic s motivy růží, karafiátů, lilií a tulipánů ve všech odstínech modré a zelené. Světlo prochází 260 okny z barevného skla, odráží se od kachlů a tónuje celý prostor do modra. Zajímavá je mramorová kazatelna a mihrab zdobený drahými kameny.

Hipodrom - Rozprostírá se před Modrou mešitou a je jedním z nejdůležitějších historických míst ve městě. Římsko-byzantský hipodrom byl dějištěm nespočtu slavností, demonstrací, povstání ale i vozatajských závodů, sloužil jako sportovní aréna, která pojala až 100.000 lidí. Ve své době byl bohatě vyzdoben. Do dnešního dne se zde zachoval kromě několika zbytků tribun Zděný obelisk ze 4. stol., Hadí sloup dovezený z delfské věštírny a Egyptský obelisk z doby faraóna Thutmóse III. (1549 - 1503 př.n.l.).

Aya Sofia

Mezí nejdůležitější historické památky města patří Aya Sofia známá též jako chrám Boží moudrosti. Jeho současná podoba je výsledkem dlouhého historického vývoje. První kostel zde postavil Konstanin Veliký v roce 325. Poté, co v roce 404 vyhořel, postavil Theodosius II. v roce 415 kostel nový. I ten však byl v roce 532 zničen.

Stavba, která se začala stavět krátce poté, měla být největším křesťanským chrámem na světě, který by předčil i Šalamounův chrám v Jeruzalémě. Skvělá práce architektů Anthemia z Trallu a Isidira z Milétu nadchla císaře Justiniána natolik, že když do chrámu vstoupil, zvolal: "Šalamoune, nyní jsem tě překonal". Stavba, na níž pracovalo 10 000 dělníků, trvala 5 let a byla dokončena roku 537.

V následujících stoletích byl chrám několikrát poškozen zemětřesením a opravován. Nejtěžší období nastalo v roce 1204, kdy byl vyloupen křižáky, kteří dobyli město. Když v roce 1453 dobyli Konstantinopolis Turci, byla Aya Sofia přeměněna na mešitu. Při přestavbě byla krása interiéru zachována a náboženské motivy byly jen zabíleny. V té době byly k chrámu přistavěny minarety, mauzolea a kašna.

Od roku 1934 slouží stavba jako muzeum. Ohromný a světlý interiér je ve výšce 56 metrů překlenut kopulí o průměru 31 metrů. K ní se připojují působivé polokopule a menší kopule. Celková plocha 7 750 m2 řadí tuto stavbu mezi 10 největších chrámů na světě. Nejdeme zde nádherná barevná okna a zbytky původních mozaik. Na pozlacení vnitřních prostor bylo údajně spotřebováno 36 tun zlata.

Další zajímavostí je Plačící sloup. Je vyroben z pórovitého materiálu, na němž se sráží voda a po malých kapkách stéká do nádrže. Sloup je opředen mnoha pověstmi a údajně má schopnost uzdravovat. Ve zdejších mauzoleích postavených v osmanském období, je mimo jiné pohřben i sultán Mehmed II, Selim II. a Murad II.

Palác Topkapi

Palác Topkapi býval centrem i symbolem Osmanského impéria. Postavil jej Mehmed Dobyvatel v letech 1459 až 1465 na místě původní antické akropole. Palác se postupem času rozrůstal tak, aby vyhovovala požadavkům doby. Za vlády Suleymana I. v 16. století se stal oficiálním střediskem vlády. Jako sídlo sultána sloužil až do roku 1855, kdy se tehdejší vládce přestěhoval do nového paláce Dolmbahce. Topkapi se poté změnil na muzeum.

Vstup do třetího nádvoří otevírá Brána Blaženosti, kterou postavil Mehmed I. Najdeme zde audienční sál, kde se sultáni setkávali s poddanými. Dále je zde knihovna Ahmeda III, pocházející z roku 1719. Obsahuje 4 000 rukopisů, převážně řeckých, římských a tureckých. Nejvýznamnější budovou je klenotnice postavená Suleymanem I, která skrývá osmanské poklady, včetně jednoho z největších diamantů na světě.

Na konci nádvoří je Brána Pozdravů Orta Kapi z roku 1524. Tato brána vede na střední nádvoří zvané Nádvoří státní rady. Pouze sultán sem mohl vjet na koni, jinak byl vstup možný pouze pěšky. Stála zde zasedací síň velkovezírů, kde se diskutovalo o záležitostech impéria. Dále Katova studna, kde si kat po výkonu omýval meč a ruce. Je zde i řada dalších staveb jako bývalá kuchyně s deseti komíny.

Vede odtud Zlatá cesta do Harému, která spojuje všechny jeho části. Jsou zde ložnice sultánových manželek, byt jeho matky, sultánova hala, síň černých eunuchů, Škola princů a dalších téměř 400 místností. Sultánova matka byla nejvlivnější osobou Harému a v podstatě řídila jeho chod. Podle muslimského náboženství může mít muž 4 manželky a takový počet milenek, který si může finančně dovolit. V některých dobách měl sultán až 200 milenek.

Chrám Svaté Ireny stojí na nádvoří hned za hlavní bránou do paláce Topkapi. Postavil jej císař Justinián kolem roku 300 a před dokončením Aya Sofie byl hlavním křesťanským kostelem ve městě.

Cisterna Yerebatan

Cisterna Yerebatan je podzemní zásobárna pitné vody, kterou nechal vybudovat císař Justinián v roce 527. Byla určena pro zásobování paláce a ostatních domů v případě obléhání města. Nad její plochou o rozměrech 141 x 73 metrů se klene klenba nesená 336 sloupy 8 metrů vysokými. Nádrž byla schopna pojmout až 80 000 m3 vody. Je známa rovněž pod jménem Cisterna bazilika. Turecký název Yerebatan Saray znamená v překladu Potopený palác.

Velký bazar (Kapali Carsi)

Největší krytý trh na světě tvoří plocha o rozloze téměř 3 km2 s 60-ti ulicemi a 11-ti vstupními branami. Bazar byl vybudován z původního byzantského tržiště sultánem Mehmedem II. v roce 1461. Nyní je zde více než 4500 obchodů, několik restaurací, pošta i mešita.

Egyptský bazar (Misir Carsisi) - Jedná se o bazar z nepřeberným množstvím koření a sladkostí. V prostorách tohoto bazaru se linou a prolínají směsice nejrůznějších vůní. Kromě koření a sladkostí zde nalezneme i stánky s mnoha druhy sýrů, chovatelskými potřebami a upomínkovými předměty.

Galatská věž - Věž pochází ze středověku a kdysi tvořila závěr opevnění, která stavěli Janované okolo svých osad. Je z ní nádherný a nezapomenutelný výhled na celý Istanbul.

Beylerbeyi palác - Letní palácový komplex osmanského novobaroku z roku 1865, k jehož výzdobě byl použit i český křišťál.

Dolmabahce palác - Největší a zároveň i nejluxusnější palác na Bosporu. Na jeho místě původně stával dřevěný palác sultána Ahmeda I. Domabahce " v překladu znamená - plný zahrad" palác byl postaven architektem Balianem v devatenáctém století. Klasická turecká architektura tu byla nahrazena evropskými slohy typickými pro osmnácté a devatenácté století. Bohužel se však nepodařilo tyto prvky začlenit do celku a tak některým lidem může ráz tohoto paláce přijít poněkud groteskní až bizarní. Opomeneme-li poněkud nepřiměřeně ornamentální výzdobu a soustředíme se na příjemnější aspekty prohlídky, můžeme se těšit z pohledu na intarzované podlahy, vany z průsvitného alabastru, dvojitá schodiště s křišťálovými sloupky zábradlí, překrásných ručně tkaných koberců, parket a dalších vzácností. Při výzdobě nebylo opomenuto ani použití českého křišťálu. Součástí paláce jsou překrásné zahrady, které jsou skutečnou chloubou Istanbulu.

Süleymanova mešita - Jedná se o největší mešitu v Istanbulu. Mešita byla věnovaná sultánu Süleymanu Nádhernému, kterého Turci nazvali Kanuni "zákonodárce" za jehož vlády dosáhla Osmanská říše asi největšího rozmachu. Je to skutečně mistrovské dílo jehož součástí je i hřbitov. Obzvláště elegantní je kašna na nádvoří mešity. Její přírodní systém (sprchy shora a z obou stran) je uspořádán podle popisu ráje z Koránu.

Valentův akvadukt - Akvadukt byl dokončen za vlády císaře Valenta, ale jeho práce započaly již za vlády císaře Konstantina I. Akvadukt byl součástí sítě zahrnující rezervoáry vody z Bělehradského lesa a mnoha dalších cisteren. Akvadukt byl pečlivě udržován jednotlivými vládci až do konce devatenáctého století. Původní délka akvaduktu byla 1 km a od dnešního dne se zachovalo cca 600 metrů původního potrubí, které vede údolím mezi dvěma pahorky Fatihu a Beyazitu. Jeho výška dosahuje v současné době až 18,5 m.

Večer v šest hodin odjezd domů.

9.den 16.4.2006 neděle – přejezd Bulharsko, Srbsko, Maďarsko – Szeged (opět hotel Tizsa), 1 250 km – 22 hodin.

10.den 17.4.2006 pondělí – Maďarsko, Slovensko, domů.

Shrnutí, zhodnocení – prostě nádhera.

A tak, už jen plánuji příští výlet, ještě nevím, zda-li to bude mé vysněné Španělsko s Barcelonou, nebo Itálie – Řím. Samozřejmě, že se stejnou cestovkou.

Pozn.

Pět pilířů islámu – povinnosti muslimů:

1)      „sadahet“ vyznání víry: „Není Boha kromě Alláha a Muhammad je jeho prorok“

2)      „namaz“ motlitba: muslimové se modlí 5x denně směrem k Mekce.

3)      „zakát“ povinná almužna, která se odevzdává na podporu lidí nemajetných a potřebných.

4)      „ramazan“ půst v měsíci ramadánu: v době od úsvitu do západu slunce nesmějí muslimové jíst, pít, kouřit, čichat libé vůně a mít pohlavní styk.

5)      „hac“ pouť do Mekky, kterou musí muslim vykonat alespoň jednou za život.

Suvenýry:

Výrobky z kůže, koření, skleněné oko, koberce, keramika, …